Od lovců a sběračů k sovětským komunálkám. Trend komunitního bydlení je starý jako samo lidstvo
Lidé sdíleli domácnost s přáteli i neznámými už v prvobytně pospolné společnosti. Napříč středověkem až do doby průmyslové revoluce představovalo bydlení ve větších skupinách lidí materiální nezbytnost. Dnes se trend v západních zemích vrací spíše jako alternativa osamělého či extrémně vytíženého života.
Průměrná americká domácnost dnes sestává z méně než tří členů. V roce 1960 existovalo v zemi podle průzkumů na 13 % jednočlenných domácností. Dnes se číslo vyšplhalo na celých 28 %. Osamocený život či život v nukleárních rodinách, sestávajících pouze z rodičů a jejich biologických dětí, však není pro člověka evolučně přirozený. V prvobytně pospolné společnosti žili lidé ve velkých táborech, kde se o práci mezi sebou automaticky dělili. Těžko si tak představit, že by dnešní svobodná matka přežila se svým dítětem v pravěku sama.
Ke změně začalo volně docházet až v období středověku. Ve 12. století se v Evropě jako na prvním místě na světě začala domácnost organizovat okolo monogamního páru a jejich dětí. Ti však stále v žádném případě nežili sami. Komunita zcela běžně sestávala ze sirotků, vdov, dlouhodobých návštěvníků, přátel a dalších obyvatel vesnice. Představa soukromí v dnešním slova smyslu tak byla našim předkům zcela cizí. Tyto komunitní jednotky byly navíc takřka v neustálém pohybu. Nebyly dlouhodobě fixovány na jedno místo. Domy pak byly vnímány jako veřejné vlastnictví.
Teoretický impuls ke změně uvažování o životě v rámci společenství dala na začátku 16. století protestantská reformace. Katolická církev přestala být vnímána jako středobod života a základní jednotkou se stává rodina ve smyslu otce jako nápodoby Boha, matky jako kněžího a dětí jako členů kongregace. V 16. století také ne náhodou začaly být populární výjevy narození Ježíše Krista. Zdůrazňovala se tak Spasitelova role v rámci rodiny. Ježíš jako samostatný kazatel ustoupil do pozadí.
Až do průmyslové revoluce v 19. století však v praxi v kruhu rodinném žilo naprosté minimum lidí – především šlo o měšťanskou vrstvu. Pro manuálně pracující zemědělce bylo osamostatnění zcela nereálné. To se změnilo v době, kdy lidé začali pracovat v továrnách a každodenní existenčně nutná dělba práce na poli se stala pro mnohé minulostí.
Znovu se ve velkém fenomén sdíleného bydlení objevil po bolševické revoluci v Rusku. Vláda ve velkém zabavovala byty bohatých občanů v centrech velkých měst a jednotlivé pokoje přidělovala nově příchozím nemajetným. V dobách Sovětského svazu tak tisíce rodin sdíleli obrovské byty v centru Moskvy a Petrohradu a v rámci nich kuchyně a sociální zařízení. Opět se však nejednalo o dobrovolné rozhodnutí samotných lidí. Na život v tzv. komunálkách vzpomíná s nostalgií v dnešním Rusku jen málokdo.
Sestěhovávání na základě svobodného rozhodnutí se tak zdá být až moderním fenoménem. V Izraeli jsou zemědělské osady známé jako kibucy zakládány již od 20. let 20. století. V západní Evropě a Americe se trend začal rozvíjet až v letech sedmdesátých. Ve Spojených státech existuje v současné době asi 1500 komunitních jednotek. V Dánsku například okolo 800. Jejich obyvatelé si chválí především sdílené vaření, hlídání dětí, ale třeba i to, že je „vždycky někdo vždycky doma“, když se vrátí z práce.
