První světová válka a prostituce: Jak Němci bojovali s šířením pohlavních chorob na okupovaných územích?
V létě 1914 se očekávalo, že válka nebude mít dlouhého trvání a dobrodružství si je proto třeba plnými doušky užít. Tak přistupovali k narukování jak důstojníci, tak vojáci a k válečnému nadšení, které měla brzy schladit brutalita nekonečné zákopové války, patřila i očekávaná sexuální dobrodružství na okupovaných územích. Němci se těšili do Paříže, jež měla v jejich stereotypních představách podobu města volné lásky a rozkoše. Tam ale fronta nikdy nedorazila.
Mobilizace prvních týdnů první světové války vážně narušila tradiční sociální struktury v oblasti vzájemných vztahů mezi pohlavími. Obyčejným mužům, kteří celý život strávili na vesnici, se s odchodem na frontu otevřely v rámci sexuálních aktivit nečekané možnosti. Armáda zpočátku s regulováním sexuálních životů vojáků nepočítala. Čekalo se, že válka bude během několika týdnů u konce a ve výsledku prostřednictvím obrazu hrdinného a ctnostného vojáka přispěje k morální obrodě národa.
Sexuální násilí, jehož se vojáci začali brzo dopouštět v Belgii a Francii, však ukázalo, že k žádné pozitivní obrodě pravděpodobně nedojde. S postupem fronty začaly být německými vojáky čím dál častěji využívány prostitutky. Městem neřesti se po dobu války stal Brusel a armáda se začala zabývat problémem přenosu pohlavních onemocnění, která mohla časem začít podkopávat bojového ducha vojáků. Na frontě začaly kolovat letáky, jež vojáky nabádaly k opatrnosti při sexuálních stycích s prostitutkami a používání prezervativů. Velký dopad však pozorován nebyl. Odreagování s ženami patřilo k několika málo aktivitám, které vojáky mohly na chvíli přivést na jiné myšlenky. V roce 1915 pak Němci převzali nad nevěstinci na okupovaných územích vlastní kontrolu.
Všechny belgické prostitutky a vojáci, kteří s nimi měli styk, tak museli dvakrát týdně projít lékařskou prohlídkou. Zdravé ženy pak byly zapsány na seznam, díky kterému mohly svou profesi za podmínek určených okupanty nadále provozovat. Zakázáno bylo provozovat prostituci v blízkosti ubikací posádky, administrativních budov i ve všech hostincích a barech, které nebyly okupačními orgány sledovány. Pro důstojníky existovaly nevěstince vyšší kategorie.
Němci v Belgii a ve Francii také zaváděli tzv. preventivní diktaturu. Ženy, u nichž se projevila nákaza pohlavní chorobou, byly násilně hospitalizovány, přičemž pro ně kvůli rostoucímu počtu raněných v normálních nemocnicích byly zřizovány zvláštní léčebny. Zde byly drženy ve vězeňských podmínkách, ke kterým patřily například tělesné tresty. Místní média na vznik speciálních léčeben, které na nárůst onemocnění místních žen začaly poprvé upozorňovat, reagovaly s opovržením vůči Němcům. Předválečné Německo bylo popisováno jako hnízdo rozvratu, jenž se nyní šířil na románská území. Němci o problému smýšleli přesně naopak. Sami sebe vnímali jako spasitele zaostalých evropských národů. Poláci se podle nich „řídili primitivními instinkty“, Belgičané byli „amorální“ a Francie byla vlastí „jídla a pornografie“. Francouzské prostitutky pak měly Němcům předávat pohlavní choroby schválně.
Nakolik byla německá politika preventivní diktatury úspěšná, dnes vzhledem k nedostatku statistik nakažených vojáků nelze zjistit. První světová válka však v Německu a na Němci okupovaných územích nastolila trend, který se měl v meziválečném období a s příchodem druhé světové války pouze utužit.
