Příručka moderního fotra: Čert mi rozbil dítě
Čas Mikulášů, čertů a andělů je sice za námi, nicméně si nedokážu odpustit takové kratší zamyšlení. Pokusím se to zamyšlení našroubovat na takovou kratší příhodu.
Na Mikuláše jsme byli se synem u nás ve městě na náměstí, kde bylo avizované „peklo“ nebo tak něco. Na místě se kolem šesté hodiny večerní nacházelo celé město (možná i dvě města) a náměstím se nedalo projít. Kdesi v dálce byl slyšet pláč dětí, což jsem vyhodnotil, že tam buď jsou asi čerti, anebo tam právě probíhá několik rozvodů (když se rodiče rozvádějí, dítě pláče).
Pokud ono avizované peklo mělo znamenat, že se budeme prodírat neprostupným davem rychlostí půl kroku za minutu, tak to musím dát deset hvězdiček z deseti. To bylo opravdu peklo.
Do epicentra pláče se nám nepodařilo dostat. Syn, kterého jsem nesl na ramenou, byl po celou dobu nervózní. Už od rána tvrdil, že se mu do pekla moc nechce a že ho vlastně čerti nezajímají. Když jsem se ho zeptal, jestli se čertů bojí, tak mi prozradil, že ani náhodou, a když bude chtít, tak zmlátí úplně všechny čerty na světě.
Jak jsme stáli v davu na náměstí a kdesi v dáli před námi bylo teoreticky peklo s čerty a syn se mi na ramenou klepal strachy, napadlo mě, že to s tím mlácením čertů nebude asi tak úplně horké.
No nic, i jen přítomnost nedaleko pekla ho dostatečně vystrašila, takže jsme se otočili a prodírali se davem zpět z náměstí a domů. Když jsme vycházeli z náměstí takovou úzkou uličkou, v podstatě odnikud ze tmy se vynořil čert. Na syna houkl a požadoval po něm písničku.
„Jedna, dvě, tři, čtyři…,“ začal syn v panice nesmyslně místo písničky počítat. Čert vypadal, že je s nabídnutou variantou spokojen, a odešel.
Syn potom počítal celou cestu domů a posléze celý večer, než šel spát. Podle mě se mu zdálo o počítání.
A tady přichází ono zamyšlení. Vydrží toho dnešní děti méně? Já, co si pamatuju, když jsem byl malej, tak na mě čert dělal taky bububu, potom mě šťouchal vidlema a nakonec nacpal do pytle. No a počítal jsem z toho? Ne. Maximálně jsem se týden pomočoval, koktal a pak jsme to u dětského psychologa dali všechno do kupy.
O tom, jací čajíčkové oproti nám jsou dnešní děti, si ale povíme někdy jindy. Teď si povídáme o čertech. Druhý den po Mikuláši byl syn takový plačtivý. Pořád se chtěl nechat chovat, všeho se lekal a vůbec nevypadal na to, že je připraven zmlátit minimálně deset čertů. I ve školce brečel.
Jelikož byl takový uřvaný, vzal jsem ho ze školky po „o“ a šli jsme do dětské herny. Totéž bylo i druhý a třetí den. Dokonce mám pocit, že se to začalo stupňovat. Čert mi rozbil dítě. Kdysi hyperaktivní permoník na kokainu, jenž poskakoval ze skříně na postel a klidně i půl hodiny v kuse rotoval bez smyslu kolem své osy, nyní seděl klidně na posteli a chtěl číst anebo pouštět pohádky.
„Ty jsi vystresovanej z toho čerta?“ ptal jsem se ho.
„Jo,“ odvětil.
Vystresování z čerta začalo postupně gradovat.
„Ty nebudeš jíst tu zeleninu?“
„Ne, nemůžu, jsem vystresovanej z čerta.“
„Taťko, kup mi zmrzlinu, jsem vystresovanej z čerta.“
„Já ještě nemůžu jít spinkat, jsem vystresovanej z čerta…“
Jako takhle, čert mi sice dočasně rozbil dítě, ale nemůžu se zbavit dojmu, že mladík toho začal zneužívat. Jsem přesvědčen o tom, že už dávno rozbitý není a jenom si nás všechny hezky vodí.
Polemiku, zda strašit děti čertem, nebo nikoliv, nechám na jiných. To mi nepřísluší. Já to mám tak padesát na padesát. Na jednu stranu byl syn chvíli hodný, poslouchal na slovo a konečně nevyvíjel aktivity směřující k destrukci naší bytové jednotky. Na druhou stranu byl očividně dlouho ve stresu. Byl to zlomený malý muž, a navíc mu přišla vhod univerzální výmluva na všechno. „Jsem vystresovanej z čerta.“ Já jsem ho teda už prokoukl, ale chudáci babičky kolem něho skáčou, jak on píská, protože je chudinka vystresovanej z čerta. Ačkoliv, když se nad tím zamyslím, tak babičky kolem něho skáčou, jak on píská, kdykoliv. I bez čerta. Možná by si měl čert vzít příští rok do parády i babičky. Výchova se musí synchronizovat na všech frontách.
