Agent Garbo: Chovatel slepic, který přesvědčil nacisty, že se Den D neodehraje v Normandii
Juan Pujol García rozhodně nebyl typickým mužem, kterého si představíte, když se řekne slovo špion. Válkou pohrdal, povinnou vojenskou službu absolvoval se sebezapřením a nenáviděl snad všechny politické ideologie světa. Právě to ho ale vedlo k umnému manipulování jak fašistů, tak komunistů během španělské občanské války. Nakonec se mu povedlo převézt obě strany a se značným zadostiučiněním později vzpomínal, že během celého konfliktu nemusel ani jednou vystřelit. Když pak o tři roky později začali západní Evropu ohrožovat nacisté, Garcíovi přišlo přirozené zkusit převézt i je.
Nejprve se přihlásil jako dobrovolník britské tajné službě, ale tamní důstojníci ho odmítli. V lisabonském chovateli slepic patrně neviděli žádný velký potenciál. Garcíu to ale nezastavilo a přihlásil se podle původního plánu i Němcům. To aby mohl později Velké Británii posloužit jako dvojitý agent. Němci mladému Španělovi uvěřili, že je úspěšným diplomatem v Londýně a má široké spektrum potenciálně užitečných přátel. A to navzdory tomu, že García nikdy v Londýně nebyl a anglicky neuměl říct ani slovo. Němci mu poskytli základní výcvik a chtěli po něm, aby v Anglii vytvořil vlastní špionskou síť.
V rámci splnění úkolu šel García do knihovny, kde údajně přečetl každou knihu o Británii, kterou tam našel. Následně si vymyslel velké množství lidí (v jednu chvíli až 27), s nimiž měl udržovat kontakt a kteří mu měli dodávat užitečné informace. Ty si samozřejmě vymyslel také. Stejně jako historku o tom, že dokumenty posílá z Portugalska díky pilotovi létajícímu na trase Londýn – Lisabon. Němci mu přes to všechno věřili a jako agent u nich získal krycí jméno Arabela.
Toho už si museli zákonitě všimnout i Angličané a Garcíu konečně zaregistrovali jako svého agenta. A to pod jménem Garbo. García se záhy přesunul do Londýna a Britové mu začali sdělovat skutečné informace o přesunu vojsk, které Španěl následně předával Němcům. V rámci zvýšení jeho důležitosti skrze něj Velká Británie pouštěla i vskutku závažné informace. Angličané si ale vždy dávali pozor na to, aby na ně nacisté již nestihli včas zareagovat.
García žil v Londýně s celou rodinou a zpočátku běželo vše hladce. Němci byli spokojení a Angličané byli nadšení. Jen Juanova žena byla nešťastná. A to natolik, že málem ohrozila celou invazi do Normandie. Nacisté totiž začali „Arabele“ věřit natolik, že Garcíovi svěřili úkol informovat je o tom, kde se Spojenci vylodí. Jenže Araceli Garcíová byla nespokojená s tím, že si v Londýně nemá s kým povídat, a dala to najevo svým vlastním, výbušným způsobem.
„Už s tebou nevydržím ani pět minut. I kdyby mě měli zabít, tak jdu na španělskou ambasádu,“ hrozila dle odtajněných zpráv britské tajné služby Juanovi.
Ten v reakci na její zlobu uspořádal ve spolupráci s úřady divadlo, v němž se nechal na oko zatknout a odvézt do vězení. Araceli samozřejmě za manželem ihned vyrazila, ale pustili ji k němu až po několika dnech, kdy začal Juan vypadat alespoň trochu zpustle. Krom dobrovolného neholení a nemytí ale ve skutečnosti rozhodně nestrádal. Araceli nicméně uvěřila tomu, že je ve vězení kvůli ní, a slíbila manželovi neutuchající podporu. S veškerým jižanským temperamentem, který k ní patřil.
Agent Garbo se poté celkem oprávněně obával pomsty za potupu, kterou Němcům způsobil. A tak raději předstíral vlastní smrt a zmizel do Venezuely. Zde se rozvedl s Araceli a založil novou rodinu. Zemřel v Caracasu v roce 1988 ve věku nedožitých 77 let.
