Spravedlnost po americku. V USA si doživotí odpykává 10 000 lidí, kteří trestný čin spáchali jako mladiství
Cynthia Brownová byla v roce 2006 odsouzena na doživotí za vraždu muže, který ji nutil k prostituci. U soudu šestnáctiletá dívka řekla, že se tak stalo v sebeobraně. V minulosti ji přitom k prostituci nutil i přítel, zneužívaná byla také ve vlastní rodině. Nic z toho ale tennesseeský soud nezajímalo. Souzena byla stejně přísně, jako kdyby byla dospělá. Obdobných případů jsou dnes ve Spojených státech tisíce. Jak je to možné?
Spojené státy v přístupu ke kriminalitě mladistvých lavírují již od konce 19. století. V roce 1899 začaly být po celé zemi zakládány první soudy pro mladistvé, které nad dětmi obecně vynášely méně přísné rozsudky a neposílaly je k výkonům dlouhých trestů do věznic pro dospělé. To byl v anglosaském světě poměrně revoluční počin. Až do té doby totiž systém nebral věk pachatele na vědomí, pokud byl dotyčný za hranicí trestní odpovědnosti. A ta se v jednotlivých státech pohybovala mezi sedmi a dvanácti lety.
Obdobně přísné normy měly svůj základ v tradici anglického zvykového práva. Dítě jím bylo od středověku vnímáno jak odpovědné za všechny své činy v případě, že bylo schopné rozpoznat rozdíl mezi dobrem a zlem. Z 18. století se tak například dodnes dochovaly záznamy o trestech smrti pro desetileté děti. Ke změnám v nazírání na mladistvé došlo v důsledku amerického tlaku ve všech anglofonních zemích až na konci 19. a začátku 20. století.
K otáčení trendu začalo v Americe bohužel docházet v 70. letech s nárůstem rasových problémů. Počty soudů pro mladistvé se začaly rychle snižovat. V 90. letech pak člen floridské sněmovny reprezentantů Bill McCollum prohlásil, že „teenageři mají největší podíl na násilných činech spáchaných v USA a patří mezi nejnásilnější kriminálníky na planetě“. V roce 1999 bylo dvě stě tisíc dětí souzeno jako dospělí a osmnáct tisíc z nich bylo posláno do věznic pro dospělé.
Množily se argumenty vysvětlující dřívější existenci soudů pro mladistvé tím, že vznikly v době, kdy po sobě děti nanejvýš „flustaly papírky“, zatímco nyní je nikdo nemůže udržet pod kontrolou. Obdobné mýty jsou samozřejmě spolehlivě vyvratitelné díky dostupných historickým statistikám. Dětští vrazi se v Americe vyskytovali i na začátku 20. století. V důsledku třicet let trvající politiky souzení mladistvých jako dospělých si však dnes v amerických věznicích odpykává doživotí deset tisíc Američanů, kteří se trestných činů dopustili jako děti. Dva a půl tisíce z nich bez možnosti na prominutí části trestu.
Po roce 2000 se začala situace zvolna měnit. Jednotlivé státy se vrací k principu soudů pro mladistvé a uznávají, že mladí lidé jsou před osmnáctým rokem stále ve vývoji a jejich činy by proto měly být posuzovány podle jiných měřítek. Rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 2016 retroaktivně zakázalo odsuzovat mladistvé na doživotí bez možnosti prominutí části trestu. Naděje na svobodu se tak otevřela tisícům vězňů, kteří nyní žádají o přezkoumání svého případu.
