Příručka moderního fotra: Co všechno musíme pro své děti obětovat
Nedávno jsem dostal hroznou chuť na něco sladkého. Prohledal jsem doma kredenc a našel tam jedno lízátko. Nic jiného jsme neměli. Ale tak jo, pořád lepší než drátem do oka. Lízátko jsem si vzal a šel si s ním sednout na gauč, že si ho vychutnám přesně tak, jak si dvaatřicetiletý chlap dokáže fialové lízátko s kytičkou jen vychutnat.
„Taťko, ty máš lízátko? Já bych chtěl hrozně moc lízátko. Já mám velikou chuť na lízátko,“ podíval se na mě syn s takovýma těma psíma loudícíma očima. V ten moment by se mi děsně hodil argument typu: „Lízátko nebude, protože jsi nepapal oběd,“ anebo „Byl jsi zlobivý, lízátko nedostaneš,“ bohužel pro mě a mé lízátko, si syn oběd přidával a celý den byl hodný. Marně jsem se snažil v hlavě vybavit nějaké jeho zlo, které ten den uskutečnil, ale vyjma toho, že vstával v šest ráno a všechny vzbudil, jsem na nic nepřišel.
Vůbec se mi nechtělo mu to své lízátko dávat. Jako musíte pochopit, že bylo moje a jenom moje a já jsem měl na něj chuť.
„Tak mu dej to lízátko, ne? Je to tvůj syn. Tvá krev. Přece se nebudeš cpát lízátkem, zatímco malé dítě ostrouhá,“ nabádalo mě mé svědomí, které je již několik let převtělené do mé ženy. Má žena je totiž lepší svědomí než to uvnitř mé hlavy. Svědomí uvnitř své hlavy dokážu ošálit. Manželku ošálit nedokážu.
Nakonec jsem se nechal zlomit a lízátko synovi s těžkým srdcem předal a zašel si do kuchyně sníst čtyři kostky cukru, protože to byla jediná sladká věc, kterou jsme měli a které mi to dítě nesežere. Když se mi na jazyku rozpouštěla čtvrtá kostka cukru, tak jsem si s pokřiveným výrazem v obličeji v blížícím se cukrovém záchvatu uvědomil, o čem to rodičovství je. Je to jenom o tom, se pro své děti obětovat.
Všechno začíná už v těhotenství. Já jsem například na oltář rodičovství musel položit svou atletickou postavu, jelikož to bude už pět let od porodu a mně se stále nepodařilo shodit těhotenská kila. Ty už neshodím nejspíš nikdy. Držel jsem totiž basu s manželkou a v době jejího těhotenství kynul s ní. Takhle se pozná láska. Pravá láska je, když muž ztloustne. To si pamatujte. Pokud máte doma muže, který ztloustnul, tak to znamená, že vás miluje. Jestli ztloustnul a vy ještě nemáte děti, tak to znamená, že pouze trénoval. To mu rovněž přičtěte k dobru.
No a pak už oběti jen pokračují. Jednou z největších obětí je spánek. Když se dítě narodí, už spánek nepotřebujete. Spánek je přežitek. Naspali jste se dost. Nyní přichází doba nespánku. Budiž nám všem povzbuzením výsledek bádání vědců, kteří zjistili, že člověk může bez spánku žít i týden. Potom tedy umře, ale ten týden si užívejme. Hýčkejme si ho.
Já jako otec na mateřské dovolené jsem obětoval i své koníčky. Hraní na basovou kytaru jsem zatím odložil. Však na to bude spousta času v domově důchodců nebo v LDNce. Rybaření jsem se ale nevzdal. To si držím. To bude až má úplně poslední oběť. To je taky důležité.
Co se týče dalších obětí, tak těch je samozřejmě hodně. Takhle z hlavy mě například napadá obětovaný volný čas, obětovaný pravidelný sex anebo obětovaný televizní vkus, neboť když už u nás běží televize, tak je to hlavně Déčko a dětské pořady.
Samozřejmě, že se nabízí i otřepaná fráze, že jsem tomu dítěti obětoval nejlepší roky svého života. To je ovšem kravina, jelikož už když se syn narodil, tak jsem byl dávno za zenitem. Svého vrcholu jsem dosáhl ještě na studiích a pak už jsem jen přežíval. Vy sami, co máte pocit, že své nejlepší roky života jste obětovali dítěti, si nelžete do kapsy a postavte se tomu čelem.
Jinak vyjma nejlepších roků svého života se obecně dětem obětuje celkem dost. Jo, a to lízátko. To zpropadené lízátko. Ještě dnes mě straší ve snech. Bylo moje. Jak já na něj měl chuť a místo toho jsem musel chroupat kostky cukru.
Rodičovství je bezesporu přenádherné povolání. Co povolání, je to přímo poslání. Člověka to naplňuje, když vidí své malé klony, jak se teprve pomalu chystají na život. Jo, jo, je to hezké, ale ty vole, já chci svoje lízátko.
