Patří nářečí už jen do historie? Proč se na Moravě udrželo a jaká slova vás překvapí v Čechách
Pumlíč, šiďák, rohatina… Víte, co to je? Nářeční výrazy pro míč, dudlík a věšák. Máte pocit, že nářečí patří už jen do doby našich prababiček? Nebo že je spojené jen s Moravou a Slezskem? Stačí si ale uvědomit, jak každého z nás občas někdo zaskočí nějakým slovem nebo slovním tvarem pro nás nezvyklým. Nebo naopak jak my sami někdy narážíme na neporozumění mimo svůj rodný kraj.
Mě jako severočeského rodáka i po letech společného života zaráží, když můj jihočeský muž říká tátovo boty. A jemu naopak vadí moje krácení rohlik a knedlik a dloužení jako móře, pívo a dólu. Přátelé pocházející ze západních Čech přivedli své pražské kolegy k úžasu, když mluvili o tom, že kolem zahrady staví hradbu. A přitom tam nakonec stál docela obyčejný plot...
Současné situaci můžeme porozumět jen tehdy, když si uvědomíme, jak nářečí vznikla a jak se dál vyvíjela a proměňovala. Zeměpisnou diferenciaci češtiny způsobila roztříštěnost území na panství a velmi omezené možnosti migrace a společenského styku mezi nimi. Jazykové změny probíhaly postupně od 12. století, přičemž většina z nich se udála v kulturním a politickém centru, tedy v Praze a středních Čechách. Změny se z tohoto centra postupně šířily směrem k okrajům území, pravděpodobně nejdříve do velkých měst a obcí kolem hlavních obchodních cest a pak i dále na venkov.
Na území Čech bylo ovlivnění centrem silnější, a proto je nářeční rozrůzněnost v Čechách menší než na Moravě. Různé změny totiž nepronikly do všech krajů Česka, takže hlavně v okrajových oblastech bývá zachován starší stav. To je případ třeba východomoravské nářeční skupiny, kam se řada změn nedostala a kde je tedy dochována řada archaických rysů, např. původní hláskové podoby jako starý býk nebo mléko (oproti starej bejk a mlíko v Čechách).
Nářeční rozdíly vznikaly zčásti i tak, že v některých oblastech proběhly změny specifické jen pro ten který kraj, kdežto na zbytku území zůstal stav původní, případně se měnil jinak. Třeba v nářeční oblasti středomoravské proběhly změny vedoucí k podobám jako staré bék nebo oni nesó.
Proč máme pocit, že se na východní Moravě mluví spisovně? Je to proto, že norma spisovné češtiny byla založena na historickém stavu češtiny, ve kterém se ještě neprojevila řada pozdějších jazykových změn. A tento historický stav se některými výraznými rysy (např. hláskovými podobami jako nový mlýn nebo cícha) shoduje se současnou podobou východomoravských nářečí, do kterých, jak už bylo zmíněno, nedorazily jazykové změny šířící se z centra.
Když se později lidé začali volně stěhovat (především z venkova do měst, kde se tím pádem mísilo obyvatelstvo různého regionálního původu), mizely postupně v mluvě výrazné nářeční prvky. Svůj vliv měla i školní výuka spojená se spisovnou češtinou. Nářečí se zbavovala nápadných znaků a uchovávala jen znaky společné větším oblastem (např. zmizelo zautra na západním okraji slezských nářečí a na jeho místo se rozšířilo zítra, ale uchovala se podoba najlepší ve východním pruhu Moravy a Slezska). A tento proces probíhá dodnes.
Asi nejrychleji se změny projevují ve slovní zásobě, např. úzce regionalizované slovo (chasníček) je nahrazeno slovem užívaným ve větší oblasti (kluk) nebo zaniká reálie spojená s původním venkovským životem a s ní i příslušné pojmenování (klubaňka, nádoba na brousek). Zachovávají se často ty jevy, které si sám mluvčí úplně neuvědomuje, např. výslovnost zhořet, jag já nebo mjesto.
Tím, jak se prosazovaly nářečních rysy typické pro větší oblasti, vznikl jazykový útvar nadnářeční – obecná čeština. Tu tvoří původně nářeční prvky široce rozšířené v Čechách (kyselý mlíko, minulej tejden, vokno). V této souvislosti mají dnes značný vliv média, která šíří nejen spisovnou češtinu, ale často právě i obecnou češtinu. I v rámci ní můžeme naleznout regionální odlišnosti – třeba výše zmíněné přivlastňování typu bráchovo bejvalá typické pro jižní polovinu Čech.
Svůj původ prozradí mluvčí i tím, kterou z následujících variant používá – jestli v tej hroznej zimě (jihozápadní Čechy nebo východní cíp Čech), nebo v tý hrozný zimě (zbytek Čech, hlavně střední a severní část). Obecná čeština nebo spisovná čeština tvoří jakési neutrální pozadí, díky kterému pak moravské a slezské odlišnosti vnímáme výrazněji. Ke stírání nářečních rozdílů však dochází nejen v Čechách, ale i na Moravě a ve Slezsku, i když tam v menší míře. Opět se uchovávají a dále šíří především jevy příslušící velkým oblastem (kópit mlén nebo tu našu slepicu).
Přehled odlišností
Pro ty, kdo by se chtěli nad zeměpisnými rozdíly v češtině více zahloubat, je řada možností, kde se dozvědět víc, a navíc zajímavou a atraktivní formou. Jednou je třeba Český jazykový atlas, který vyšel nejen knižně (5 dílů a Dodatky), ale je dnes přístupný i online ZDE. Na jeho mapách je názorně vidět územní rozšíření slov nebo různých jazykových jevů a v posledním dílu nazvaném Dodatky jsou zařazeny i ukázky souvislých nářečních projevů, díky kterým získáme komplexnější představu o tom, jak se v určité oblasti mluvilo, a které nám zprostředkují unikátní příběhy, veselé i mrazivé. Nebo pokud bychom si chtěli porovnat současnou mluvenou češtinu v různých oblastech Česka s tradičním nářečím, je možné využít veřejně přístupné soubory elektronických textů – jazykové korpusy Českého národního korpusu. Mezi nimi najdeme, jak korpusy zachycující současnou mluvenou češtinu na celém území Česka, tak i nářeční korpus DIALEKT, který prezentuje tradiční dialekty.
Nářeční rozdíly se sice čím dál více stírají, ale přesto stále regionální variantnost v češtině zůstává a je tomu tak na celém území Česka. Svou mluvou jsme všichni svázáni s krajem, odkud pocházíme. Dává nám pocit, že někde máme své kořeny, i když se třeba během života několikrát stěhujeme. Byla by škoda se té rozmanitosti vzdát.
Na oblastní rozdíly u některých slov se můžete podívat ve fotogalerii.
Autorka pracuje v Ústavu Českého národního korpusu.
