Příručka moderního fotra: Jak jsem ze svého dítěte neudělal druhého Jágra
Je přirozené, že rodič touží po tom, aby jeho potomek v životě něčeho dosáhnul. Skromnější rodiče si vystačí s tím, když dítě bude spořádaným občanem, nebude vykrádat trafiky a čichat lepidlo. Ti náročnější baží po dítěti, co bude doktorem, právníkem nebo třeba kosmonautem.
No a potom tu máme rodiče, kteří své dítě vidí v NHL nebo rovnou na olympiádě. Tady se bavíme o tom, že to dítě na olympiádě bude soutěžit, a ne, že zamává jako divák z hlediště do kamery. Jestliže toužíte po tom, aby vám jednoho dne vaše dítě zamávalo do kamery jako divák v hledišti na olympiádě, asi si málo věříte a měli byste mířit o trochu výš. Ale zas jestli to je váš sen, tak kdo jsem, abych vám ho hanil?
Můj otec byl profesionální hokejista a nyní je hokejový trenér. Můj bratr je profesionální hokejista a já… No já jsem to dotáhl až na mateřskou dovolenou.
Určité zklamání mého otce, že jsem dál přednost roli kojící hausfrau před kariérou hokejisty, mírnil můj syn. Jeho první vnuk, který je navíc pohybově nadán. Respektive to vypadá, že je spíš pohybově předávkován, jelikož nedělá nic jiného, než se pohybuje. Nevydrží chvíli v klidu, všude pobíhá, skáče, a kdyby někdy třeba spal (můj syn je nová generace člověka, která k životu spánek nepotřebuje a funguje na bázi fotosyntézy), tak by utíkal i ve spaní.
Jelikož je můj otec certifikovaný hokejový trenér, bral jsem jeho slova o tom, že ten kluk má neuvěřitelný pohybový talent, zcela vážně.
Všechno to vedlo k tomu, že jsme ho od tří let přihlásili na hokej. Na první trénink vyprovázela malého budoucího Jágra celá rodina. Můj otec jen stěží skrýval dojetí a třesoucí se rukou natáčel na kameru úplně všechno, co s tím souvisí.
„Prosím tě, jdi s tou kamerou už někam. Vypadáš jako úchylák,“ pokáral jsem svého otce, který zuřivě filmoval záchody v hokejové kabině, kam jsem syna odváděl se vyčůrat. Nemůžeme mu to však mít za zlé, jelikož můj otec byl z celé té věci kolem hokeje u vytržení.
A pak to přišlo. Syna jsem postavil na led a on hned upadl. Ležel tam a nic nedělal. Ostatně jako všechny ostatní malé děti.
Pak se to ale stalo. Těsně před koncem tréninku, syn nejen že nespadl, ale ujel na bruslích sám asi pět metrů. Až pak tedy spadl.
„To je talent, to je talent od Boha,“ téměř můj otec zbořil mantinely a zuřivě třásl s nějakým postarším pánem, který se tam ocitl nejspíš omylem a který otci ze strachu o svou bezpečnost přikyvoval s nucený úsměvem.
Jelikož můj syn oproti ostatním dětem jevil znaky určitého talentu či pokroku (samozřejmě ve srovnání s ostatními), nechal jsem se strhnout k tomu, že to možná v hokeji někam dotáhne. Sám sebe jsem vyhecoval, že ten malý skřítek, který leží na zemi a prstíčkem shrabává led na kupičku, je nejspíš druhý Jágr. Co druhý Jágr. Jágr je druhý můj syn.
Už jsem se viděl na verandě své vily na kraji jezera, kterou mi koupí můj syn, až jednoho dne bude zářit v NHL.
Jak to tak však většinou v životě bývá, po několika měsících přišlo vystřízlivění. Jasně, syn se bruslit naučil. To ostatně i všechny děti, nicméně na hokejovém tréninku nějak zapomněl trénovat. Zatímco ostatní děti poslouchaly trenéry, jezdily, jak měly, učily se překládat a jezdit pozadu, můj syn stál úplně osamocen stranou všeho dění, skákal a byl gumídek. Občas ke mně přijel, aby mi zazpíval nějakou písničku, anebo byl dinosaurus, co se snaží ostatní děti, co normálně trénují, ulovit.
Postupně jsem si začínal uvědomovat, že hokej asi nebude pro něho to nejlepší. Když jsem viděl ostatní rodiče, uvědomil jsem si, že ani já tam nejspíš nepatřím.
„Dělej, makej, hobluj, nebo uvidíš,“ hulákal jeden ambiciózní fotr, který stál u mantinelu vedle mě na svého syna, který brečel, že ho bolí bříško. Bohužel měl smůlu, neboť jeho otec bolení bříška neakceptuje. V NHL není pro bolení bříška místo.
Takových rodičů tam bylo víc. Rodičů, co skrz své děti hodlají dosáhnout svého snu. Jim se to nepovedlo, ale jejich dítěti se to povede. Zatímco vystresovaní malí kluci musí makat, aby nezklamali své rodiče, kteří v nich vidí budoucnost českého hokeje, můj syn si jezdil stranou všeho dokolečka, občas si sám sobě zatleskal nebo něco zazpíval, ale byl šťastný.
Nevím, jestli je to dobrá, nebo špatná výchova, ale pokud ho hokej nebaví, tak ho do něj nutit nebudu. Nemá cenu to lámat přes koleno. Však on se najde nějaký sport, který ho bude bavit. A když ne, tak co? Nevadí. Hlavně když bude spořádaný občan, nebude vykrádat trafiky ani čichat lepidlo. A třeba mi jednoho dne zamává do kamery z hlediště na olympiádě, kde bude jako divák. To bude veliký den pro naši rodinu.
