Příručka moderního fotra: Když je dítě nemocné
Vzpomínám si, že když jsem byl ještě dítě, tak jsem zbožňoval, když jsem byl nemocný. Například taková chřipka pro mě znamenala, že jsem nemusel do školy, celý den jsem ležel na gauči a buď si četl, nebo jsem se díval na televizi. Moje máma kolem mě zuřivě kroužila tu s jídlem, tu s pitím a tu s teplou dekou, abych já chudinka měl vše potřebné k tomu, abych se cítil dobře.
Tehdy jsem si neuvědomoval, že moje máma si musela vzít v práci dovolenou a věnovat mi doma nadstandardní pozornost (no možná uvědomoval, ale bylo mi to jedno) a že ona si to asi neužívá tak, jako si to užívám já.
Až nyní, když jsem sám rodič, vidím to, co jsem tehdy neviděl anebo vidět nechtěl. Když je dítě nemocné, je to akorát tak voser.
Nemluvíme tady o nějaké vážné nemoci, čtyřicítkách horečkách nebo dokonce hospitalizaci dítěte v nemocnici. Bavíme se o běžné nemoci typu již zmíněné chřipky nebo nějaké virózy. Čím míň je dítě nemocné, tím je to větší opruz.
Nejhorší je, když se dítě pohybuje na hranici zdraví a nemoci. To znamená, že mu vlastně nic není, ale má lehce zvýšenou teplotu a například kašle. Podle mé manželky to znamená, že musí být doma, dokud se neuzdraví. Tím pádem s ním musím být doma i já.
Celý den zavřený doma s dítětem, které je a není nemocné, je učiněný očistec. Můj syn z nějakého důvodu odmítá celý den ležet na gauči, číst si nebo se dívat na televizi. Místo toho skáče po posteli, na hlavě má punčocháče a vykřikuje, že je gumídek. Takhle si já nemocné dítě nepředstavuju. Když se ho snažím vyléčit a okřiknu ho, že je nemocný a ať se podle toho chová, hodí po mně další punčocháče a oznámí mi, že já jsem od teď Brůča (jeden z gumídků) a spolu budeme bojovat proti knížeti Ignorovi.
Celá tahle věc kolem gumídků je jen jednou ze sta činností, které doma moje malé a nemocné dítě provozuje. Není v mých silách udržet ho v klidu. Jeho hyperaktivita je až zarážející. Abych vám přiblížil jeho hyperaktivitu, tak si představte vačici, kterou nadopujete kokainem a švihnete ji hadičkou od pumpičky do slabin. Tak a s touhle vačicí na kokainu, která je nemocná, ale nijak se to neprojevuje, já musím být zavřený doma. Malá vačice se nudí a její běsnění se stupňuje.
Absolutně nechápu, proč nemůže jít do školky, ale je holt nemocný, takže se musí doma vyležet. Vzhledem k tomu, že ten malý šílenec sotva leží už i při spaní, tak to s tím vyležením není vůbec snadné.
Vzhledem k tomu, že syn celý den lítá po bytě a vyvíjí aktivity směřující k tomu, aby mi praskla cévka a odvezli mě někam do ústavu, kde bych dožil, bývá pravidlem, že večer mu vyletí teplota nahoru a je mu špatně. To znamená jediné. Zítra do školky opět nepůjde, neboť je pořád nemocný.
Zatím jsem nenašel klíč k tomu, abych ho udržel v klidu. Aby když je nemocný, choval se podle toho. Už jenom udržet ho, aby po bytě utíkal alespoň horizontálně, a nikoliv vertikálně po stěnách, je téměř nadlidský úkol a stojí mě hodně sil.
Jediný, kdo během synovy nemoci trpí bolestmi a necítí se dobře, jsem tak já.
Nic však netrvá věčně a dříve či později se to nešťastné dítě nakonec uzdraví a jde do školky. Bývá už takovou naší tradicí, že bezprostředně po tom onemocním já. Tentokrát si to ale už tak neužívám, jako když jsem byl malý. Moje máma si kvůli mně dovolenou nebere a nikdo kolem mě nekmitá, aby mi udělal dobře. Naopak, když přivezu dítě ze školky, jsem to já, kdo kolem něho skáče.
Až jako rodič jsem tedy doznal, že nemoc je debil.
