Příručka moderního fotra: Jak docílit toho, aby vaše dítě přežilo den
Dnešní děti jsou jiné, než bývaly dříve. Jsou zranitelnější a lehce se rozbijí. Právě z toho důvodu musí dnešní rodič přistupovat k jejich výchově obezřetně a opatrně.
Kdy nastal přesně ten zlom, kdy se děti staly mnohem křehčími, těžko říct. Možná, že děti byly křehké odjakživa, ale až nové vědecké poznatky psychologů, specialistů na výchovu, aktivistů a bezdětných učenců říznuté společenským vývojem ukázaly, že děti nejsou nerozbitné, jak se lidstvo v minulosti domnívalo.
Ta proměna dětí musela proběhnout teprve nedávno, protože já si vzpomínám, když jsem byl malý chlapec, co měl ještě vlasy, a naopak ještě neměl problematickou pleť, tak jsem v pěti letech pobíhal na sídlišti s kamarády před barákem. Moje máma pak vždycky večer vykoukla z okna a zařvala: „Večeře!“ Já jsem se rozloučil a šel jsem domů. Všem to přišlo naprosto v pořádku.
Kdyby dneska někdo nechal pobíhat samotné čtyř až pětileté dítě po venku, dítě nepřežije. Možná, že by ho ulovil kojot, přejelo auto nebo by se stalo obětí násilného trestného činu. Pokud přihlédneme k současné společenské atmosféře, je pravděpodobné, že by na dítěti imigranti postavili mešitu.
Ani já si nedokážu představit, že bych svého pětiletého syna poslal samotného ven před barák. Na jednu stranu je to dáno tím, že přímo před barákem máme silnici a parkoviště, kde by syn v dobré víře několik aut poškodil, jiná ztratil a nakonec by ho přejel kombajn (on je toho schopnej, aby ho ve městě na parkovišti přejel kombajn). Rovněž mu prostě nevěřím. Já mu nevěřím, že by tam sám venku přežil. Nemá ty dovednosti, jaké měla naše generace. On je tedy možná má, ale já je tam nevidím.
A není to tím, že bych byl přehnaně starostlivý. Je to tím, že děti jsou křehčí.
Začíná to hned po narození. Máme tu monitor dechu. To je taková krabička s podložkou, která se dětem dává do postýlky, a když dítě přestane dýchat, monitor dechu začne hlasitě pípat, aby byl rodič srozuměn s tím, že jeho dítě je mrtvé, a aby se podle toho zařídil.
I my jsme měli monitor dechu. Průměrně jednou do týdne v noci začal hlasitě pípat a s manželkou jsme hystericky vyskočili z postele, já se sháněl po defibrilátoru, že dítě nahodím, a manželka se synem třásla, aby ho přivedla zpět k životu. Výsledek byl takový, že syn normálně dýchal, akorát se převalil z podložky, která tak začala pípat. Syn se vzbudil a začal řvát. Řval celou noc. Nikdo se tak nevyspal.
Svým způsobem jsme si to zavinili sami tím, že jsme se nechali vyhecovat.
Když vám dítě začne chodit, je nezbytností vybavit domácnost různými krytkami na zásuvky, na rohy a zámky na skříně a šuplíky. Ta představa, že se dítě potácí po bytě, rozrazí si čelo o roh stolu a pak si otevře skříňku, odkud vytáhne kyanid, a otráví se, straší jistě nemálo rodičů.
Byt musí být pro dítě maximálně bezpečný, protože podle statistik je v běžném bytě až 532 předmětů, které mohou dítě zahubit, včetně bytu samotného.
Ze své zkušenosti doporučuju spíše levnější krytky a zámky. Nenechte se nalákat na kvalitu za vysokou cenu. Levnější krytky malé dítě nezničí, ale dospělý člověk je zničit dokáže.
Nedopadnete jako jeden můj známý (no dobře, byl jsem to já). Koupil jsem nejdražší krytky a bezpečnostní zámky. Jedním jsem zamknul i záchod. Položil jsem poklop dolů na prkýnko a takto to uzamknul. Co kdyby se syn v záchodě utopil, že jo.
Ráno jsem nutně potřeboval na záchod a ten stupidní zámek nešel odemknout. Nemohl jsem si otevřít záchod, tak jsem v panice a kvaltu musel močit do umyvadla. Když si manželka čistí v koupelně zuby, zatímco muž močí do umyvadla, utužuje to manželství. Je v tom nejen romantika, ale i taková ta ztracená intimita.
Krytkami to posléze samozřejmě nekončí. Ten strach o vlastní dítě tam je pořád. Přes silnici jedině za ruku, nelézt na strom, nehladit si cizího psa… Prostě ideálně dítě hermeticky uzavřít do něčeho nerozbitného a vypustit ho až v dospělosti.
Když se nad tím člověk zamyslí, tak ty děti jsou možná pořád stejné. Oni nejsou křehčejší a zranitelnější. To jenom my rodiče jsme mnohem víc jebnutější než generace našich rodičů a vidíme nebezpečí pro naše děti za každým rohem.
