Příručka moderního fotra: Bordel v bytě, šťastné dítě
Dneska si povíme pár slov o bordelu. Jak praví otřepaná fráze „bordel v bytě, šťastné dítě“, pokud má člověk doma nepořádek, dítě je spokojené a vyroste z něho právník, lékař nebo kosmonaut. Pokud budete doma často uklízet a mít byt jako ze škatulky, z vašeho potomka vyroste pobuda, co bude čichat lepidlo, vykrádat trafiky a v Albertu bude sbírat bodíky na kartičku, aby měl potom slevu na tlakový hrnec.
Samozřejmě že ona fráze je pouhou mantrou líných rodičů, kteří to dávno vzdali a pro jejichž vlastní pohodlí je lepší, když nechají dítě dělat nepořádek. Je to logické. Vždycky je jednodušší nechat dítě udělat bordel než nad ním stát, nabádat ho, aby si po sobě uklidilo, a když neuposlechne, tak hystericky s tepoucí žilkou na čele všechny jeho hračky naházet do pytle na odpadky a donést před popelnice.
Tito rodiče omlouvají svou lenost tím, že to stejně nemá cenu uklízet, jelikož za pár hodin ten malý sígr udělá znovu bordel, a navíc je šťastný a bude z něho kosmonaut.
Šťastný rodič
Jak už to tak bývá u zajetých frází, ani tato není tak úplně pravda. Pokud budete mít doma bordel, dítě nebude o nic víc šťastné, než kdybyste ho doma neměli. Dítěti je jedno, jestli je doma bordel, nebo uklizeno. To spíš rodič je šťastný, když nemusí uklízet. I když to „šťastný“ je třeba brát s rezervou.
Pokud máte doma bordel postapokalyptických rozměrů, kdy vám po bytě pobíhají mývalové a v noci vás při cestě na záchod napadne bezdomovec, který se usídlil kdesi ve vaší chodbě za horou špinavého prádla a rozházených hraček, asi to začne iritovat i toho největšího bordeláře.
A tady potom přichází tvrdý střet s realitou. Jsou určité meze, přes které se člověk jako druh není schopen přenést. Jestliže nejste extrémní humusáci, tak i bordel v bytě vám jednoho dne přeroste přes hlavu.
K úklidu je potřeba dítě vést od mala
Udržet si doma čistotu a pořádek s malým dítětem může být (a většinou taky bývá) extrémně náročné. Obzvlášť pokud jste to nepodchytili už v zárodku a své dítě nevedli k úklidu.
Jestliže už od mala hučíte do dětí, že je potřeba si po sobě uklidit, budete v budoucnu sklízet plody své práce. Pokud si pořád nalháváte, že dítě je ještě malé a že z toho nemá rozum, takže uklízíte za něj, je to cesta do pekel. Tedy minimálně cesta do bordelu.
Asi nejtěžší je začít. Začít s dítětem pracovat, aby si po sobě uklízelo.
„Hele mladíku, je čas si po sobě uklízet. Co ty poházené pornočasopisy na zemi? A ta tráva vysypaná na stole? To si to nemůžeš zamést do pytlíčku? Jo, a ty vajgly v koupelně, to už mě taky začíná rozčilovat. Je čas, aby sis po sobě začal uklízet. Už jsi dost velkej na to, aby sis udržoval pořádek.“
„Polib mi prdel, fotr. Zítra jedu na kolej. Čtyři dny tady nebudu, tak budeš mít prostor tu pořádně uklidit.“
Já už svou šanci propásl
Z tohoto příkladu je víceméně jasné, že začít s nabádáním dítěte, aby si po sobě uklízelo v době, kdy odjíždí na kolej, bude asi už pozdě. Musíte začít v době, kdy k vám vaše dítě ještě vzhlíží. Kdy jste pro něj středobodem vesmíru a považuje vás za morální autoritu. V mém případě to bylo někdy, když bylo synovi půl roku. Potom to šlo se mnou v jeho očích z kopce. Ale tohle není o mně. Pro mě už je pozdě. Já jsem svou šanci propásl. Ale vy možná ještě máte naději. Vy to můžete změnit. Vy se můžete vymanit ze zajeté fráze „bordel v bytě, šťastné dítě“ a vést své dítě k čistotě a úklidu.
Protože ono je děsně jednoduché věci neřešit a bydlet v bordelu. Člověk s tím nemá tolik práce. Ale jednoho dne vám to přeroste přes hlavu a bude už pozdě. Až se v tom bordelu ve vašem pokojíčku přemění plíseň na mnohobuněčné organismy schopné uvažovat, spolupracovat a vyrábět keramiku, bude už pozdě. Nejhorší je, když je váš bordel tak vyvinutý, že vám vyhlásí válku. Pak je už na všechno pozdě.
