Příručka moderního fotra: Cesta do školky a zase zpátky
I taková cesta do školky s malým dítětem, která se zdá být banální, může být plná zážitků a emocí. Neznalý bezdětný člověk se jistě domnívá, že ráno se dítě oblékne, nakrmí, zajde si na záchod a je v poklidu dovezeno rodičem do školky, přičemž celou cestu je v autě zticha, sleduje okolí a je roztomilé.
Bezdětný člověk nemůže být dále od pravdy.
První fáze cesty do školky je buzení. Tím to všechno začíná.
„Taťko, vstávej. Už je ráno. Už musíš vstávat,“ dloube mě syn prstíkem do oka někdy mezi hlubokou nocí a tou milisekundou, kdy se první paprsky slunce pomalu drápou na obzor. Nejde přesně určit čas, kdy se takto stává. Může to být v pět hodin, ale i klidně o půl šesté ráno.
Tady to bude asi hodně individuální, neboť jsem zaslechl zvěsti o dětech, které jsou schopné spát třeba do osmi. To je podle mě urban legend. Dítě, které vstává v osm, neexistuje. Tomu nevěřím. To by bylo nespravedlivé vůči mně. Podle mě jsou dnešní děti nový druh člověka. Člověk Homonosleepus. Člověk, co nepotřebuje spát a energii vysává z rodičů.
Jakmile je rodič vzbuzený, následuje druhá fáze cesty do školky. Tedy počkat, až bude školka otevřená. Do té doby rodič musí šálit spánek i nutkání své otravné dítě, které pořád něco chce, spláchnout do záchodu a jít spát.
Až se rodič trochu vzpamatuje (odborníci doporučují ledovou sprchu nebo amfetamin), je třeba vytvořit časový rozvrh. Tedy například, že v sedm pojedou do školky. To je celý časový rozvrh. Na nic lepšího se rodič o půl šesté ráno, kdy byl náhodně vzbuzen dítětem a nyní je nucen hrát pexeso, nezmůže.
Půl hodiny před odjezdem by měl rodič udělat snídani. Já se obvykle ptám syna, co by chtěl. „Vajíčka,“ zahlásí. On chce vždycky takhle ráno něco, co vyžaduje nějakou mou činnost, jako rozbít vajíčka, zamíchat vajíčka a pak je usmažit. Nikdy nechce něco bezpracného. Třeba rukou utrhnutý kus chleba. Jenom čekám den, kdy si ke snídani poručí třeba svíčkovou.
Po snídani probíhá příprava. Ta v mém případě spočívá v tom, že synovi oznámím, že pojede do školky, on začne vykřikovat, že do školky nechce, a utíká se schovat do pokojíčku. Jelikož je to ještě malý prosťáček, vždycky se schová pod postel, kam se nevejde, takže mu čouhají nohy.
Vytáhnu ho za nohy a začíná asi ta nejnáročnější fáze. Oblékání.
„Já chci to červený tričko,“ přijde s požadavkem.
„To je špinavý. To ti nedám.“
„Tak chci to tričko s modrým tyranosaurem.“
„Takový tričko ani nemáš. Přestaň si vymýšlet.“
„Tak mi ho kup,“ přichází syn se zajímavým řešením a já už ho nasoukám do žlutého trička s žirafou.
„Žirafy jsou pro holky.“ namítá.
„To teda ne. Žirafy jsou pro kluky. Pro pořádný chlapy,“ lžu mu.
Tričko s žirafou si samozřejmě sundává a ve skříni hledá tričko s modrým tyranosaurem, které nemá, nikdy neměl a nikdy mít nebude.
Toho využívám a navlékám mu slipy. On se umí obléknout sám, ale to bychom do školky vyjeli nejdřív po obědě.
Je sedm hodin a podle časového plánu bychom měli být už v autě. Místo toho opět vytahuju syna z pod postele, kam se schoval a čouhaly mu znovu nohy. Je stále jen ve slipech. Tričko s žirafou se nechytlo a ani další z nabízených neslavily úspěch. Začínám být nepříjemný, zvyšuju hlas a hrozím výpraskem.
Po deseti minutách, kdy střídavě mlátím hlavou do zdi a střídavě vyhrožuju, že si koupím syna, který se bude oblékat do všeho, co mu dám, přichází zlom. Syn nachází tričko s červeným tyranosaurem, které nosil před rokem. Během toho roku vyrostl, takže mu tričko končí někde nad pupíkem, ale na to už kašlu. Je mi to jedno. Ještě kraťasy, ponožky a hotovo.
Následuje obouvání. Z toho by mi vždycky jeblo. Syn si obuje jednu botu, potom ztratí nit, začne se prohlížet v zrcadle a zpívat si. Když ho upozorním, že ještě není obutý, sundá si tu již nazutou botu a někam odejde.
Většinou ho zastihnu v pokojíčku, když si něco staví z lega.
„Co to vyvádíš? Máš se obouvat,“ hřmím.
„Já tu ještě něco musím dostavět,“ oznámí mi naprosto suše. Jako by to vůbec nebyl důvod zabalit ho do košíku, dát ho před dveře cizím hodným lidem, zaklepat, zdrhnout a nechat ho před dveřmi v košíku s cedulkou: „Od teď je to vaše dítě. Hodně štěstí.“
Následně ho odnáším do předsíně a obouvám ho sám. Už je pomalu půl osmé a můj časový plán jde do hajzlu. Ostatně jako každý jiný den. Nevím, proč si ty časové plány vůbec dělám.
Bývá už tradicí, že ve výtahu se synovi začne chtít kakat. Má na něho prostě takový vliv. I když jsem se ho stokrát ptal, jestli nepotřebuje na záchod, tvrdil mi, že ne. No a ve výtahu se mu chce.
Tak jdeme domů a tam se syn bůhví proč svlékne a zuje a jde na záchod.
Po vykonání potřeby začíná oblékání a obouvání nanovo. Je tři čtvrtě na osm a syn si vybírá plyšáka do školky. Na to není čas.
Popadnu prvního plyšáka, co se namane. Do jedné ruky čapnu bosé dítě, které se opět zulo, do druhé jeho boty a táhnu ho do auta.
Je osm hodin a já konečně startuju auto. Do školky to trvá čtvrt hodiny, po kterou mladej nezavře pusu a neustále si stěžuje, že ten plyšák, co jsem vzal, je k ničemu, že ho nemá rád a že má každou botu jinou. I to se stane, že ve spěchu vezmete každou botu jinou. Pokud ale jedna není holinka a druhá pantofel, tak to nějak přežije. Má se obouvat rychleji. Já mám tady nějaký časový plán a ten se musí dodržet.
A jaké z tohoto článku plyne ponaučení? No já nevím. Třiďte odpad? A není to jedno? Nemusí ze všeho plynout ponaučení, ne?
