Zločin století: Únosci před 40 lety pohřbili zaživa 26 dětí i s řidičem autobusu
Podle všech pamětníků panovalo tehdy v Kalifornii krásné slunečné počasí. Užívalo si jej i 26 dětí, kterým zrovna skončila výuka. 15. červenec roku 1976 byl jejich předposledním dnem v letní škole a žádný z žáků nechtěl domů. Společně dokonce vytvořili petici požadující prodloužení kurzů o další dva týdny. Podepsali ji tehdy všichni včetně učitelek a Edwarda Raye, řidiče, jenž děti vezl domů do městečka Chowchilla. Byl to právě on, kdo jako první spatřil zdánlivě rozbitou dodávku na opuštěné venkovské cestě. Jako správný gentleman se rozhodl zastavit a nabídnout nešťastníkům pomoc. Jakmile tak ale učinil, do autobusu vtrhli tři ozbrojení útočníci.
Řidiče nahnali do zadní části vozu, a zatímco dva z únosců mířili na děti zbraněmi, třetí sjel se všemi do bambusového houští. To bylo vyšší než autobus, a dokonale tak žluté vozidlo schovalo. V křovinách byly připravené další dvě dodávky, v nichž děti společně s Edwardem Rayem strávily následujících 11 hodin. Za zatemněnými skly, ve více než čtyřicetistupňovém vedru, bez vody a toalet. Po setmění útočníci zastavili ve štěrkovém lomu zhruba 160 kilometrů od Chowchilly.
„Jsem si jistá, že čekali, dokud si nebyli jistí, že jsou všichni pryč. Aby žádní zaměstnanci neviděli, jak pohřbívají 26 dětí,“ vzpomínala s odstupem v rozhovoru pro CNN Carrejo Labendeira, jedna z unesených žákyň.
Útočníci se postupně zeptali všech na jméno, adresu a telefonní číslo. Od dětí si poté vzali kus oblečení a poručili jim, ať společně s řidičem slezou po žebříku do díry v zemi. Pod desítkami centimetrů zeminy tam byla pohřbená další dodávka. Jakmile v díře zmizel poslední žák, útočníci žebřík vytáhli. Dole našly unesené děti několik matrací, jídlo, vodu a improvizovaný záchod v podobě bedny s vyřezaným otvorem. Potravin bylo ale akorát tak na jednu svačinu pro každého a záchod byl záhy plný.
Edward Ray se snažil děti povzbuzovat, ale s odstupem přiznal, že ne příliš úspěšně: „Hodně brečely a chtěly maminku. Pořád křičely a ptaly se, proč nám to udělali. To bych mimochodem také rád věděl.“
Situace v pohřbené dodávce se stala kritickou poté, co se vybily baterie, jež poháněly zabudované větráky. Bez přívodu čerstvého kyslíku se vzduch brzy naplnil pachem moči a děti začaly hromadně zvracet.
„V tu chvíli jsem věřila, že to je ono. Že je konec. Všichni jsme si mysleli, že zemřeme,“ přiznala Carrejo Labendeira.
V atmosféře beznaděje přišel Edward Ray s plánem na útěk. Zvenku se již delší dobu neozval žádný zvuk, a tak se staršími žáky navršil matrace pod díru ve střeše dodávky a pokusil se ji nadzvednout. Na té byl ale takřka metr zeminy a těžká baterie z nákladního auta. Po delším hrabání se nicméně Rayovi společně s ostatními podařilo vytvořit dostatečně velkou díru na to, aby se skrze ni mohly děti protáhnout. Všichni měli strach, že únosci nahoře čekají se zbraněmi, ale jejich načasování nemohlo být lepší. Útočníci totiž zrovna spali.
Nahoře nad lomem stál dům, ve kterém žáci našly postaršího muže. Nemusely na něj ani promluvit, protože ten je ihned poznal. „Celý svět vás hledá,“ řekl tehdy a obratem volal na policii. Pak už šlo vše rychle. Ray si krátce po záchraně (údajně ve stavu hypnózy) vzpomněl na poznávací značku jedné z dodávek. A to policistům stačilo k vypátrání všech tří útočníků. Bratři Richard a James Schoenfeldovi se společně s Frederickem Woodsem, jehož otci patřil daný lom na štěrk, nejprve odmítali přiznat.
Přes zoufalé rodiče a zástupce médií se totiž ani nedokázali dovolat na policii, aby požádali o výkupné. To mělo dle později objeveného ručně psaného vzkazu činit pět milionů dolarů. Pod tíhou nashromážděných důkazů ale nakonec únosci vše doznali. Woods i Schoenfeldovi pocházeli z dobře situovaných rodin a o peníze neměli nouzi. Pro jejich čin tak později neměl pochopení ani jejich vlastní advokát, který uvedl, že byli prostě jen odporně chamtiví.
Všichni tři muži dostali u soudu 27 doživotních trestů bez možnosti předčasného propuštění. To dle pozdějších výpovědí jejich obětem velmi pomohlo. Navzdory tomu si ale následky „zločinu století“, jak únosu přezdívala média, nesou všichni dodnes. Pozdější studie ukázala, že oběti, jimž je dnes kolem 50 let, trpí panickými záchvaty a nočními můrami obsahujícími únosy s tragickými následky. Mnozí z nich trpí iracionálním strachem z temnoty, aut, ale i silného větru. Většina z nich pak i po 25 letech vykazovala příznaky posttraumatické poruchy.
„Některé z těchto dětí se staly závislými na drogách. Další mají velké problémy s depresemi. A mnoho z nich šlo do vězení, protože uplatňovali manipulativní vzorce chování vůči jiným,“ uvedla psychiatrička Lenore Terr pro CBS News.
Jen těžko si proto můžeme představit, jak oběti únosců reagují na události posledních let. James Schoenfeld byl v roce 2011 navzdory původnímu rozsudku podmínečně propuštěn na svobodu. Jeho bratr Richard ho následoval o rok později. Ve vězení tak zůstává jen poslední z tria únosců. I Frederick Woods bude ale moci na konci letošního roku požádat o podmínečné propuštění.
