Deník moderního fotra: Když dítě není doma, rodičům začíná mejdan
Je jedno, jestli jste ten typ rodiče, co se svým potomkem všechno prožívá a nedá na něj dopustit, anebo ten typ, co ráno dítěti nasype zrní do korýtka, pak mu pustí na celý den televizi a večer ho opláchne hadicí, aby tolik nesmrdělo.
Ať už to máte nastavené jakkoliv, tak když dítě na nějaký čas opustí váš domov (plánovaně. Ne, že uteče z domu.), nastává čas velkého odpočinku. To spočívá v tom, že rodiče navléknou gumové rukavice, kýbl plný sava a opatrně vstoupí do dětského pokoje s jasným cílem. Trochu mu to tam poklidit. Jasně že vás může napadnout vzteklá vačice, které se v tom bordelu rozmnožily, ale v tomto ohledu je třeba být optimistou a věřit, že všechny vzteklé vačice již pomřely na špínu.
Navzdory úklidu dětského pokoje (a přilehlých místností) však v době nepřítomnosti potomka doma nastává období pohody. Na tom není nic špatného. Neměli bychom se bát říkat nahlas, co je každému jasné, jenom to není líbivé. Když dítě vysmahne z domu, rodiče mají pohodu. Tak to prostě je. Proč o tom mlčet? To není nic špatného. Ne nadarmo se říká, že dítě je nejlepší, když spí.
Rodičovství je nekonečný zápřah, a i když rodiče své děti milují, chtějí si odpočinout. Přejme jim to. Přejte mi to. Přejme si to navzájem.
Nejdřív nezvyklé ticho, pak euforie
Na každého může mít nepřítomnost potomka v domácnosti jiný dopad. Já to mám nějak následovně:
První okamžiky slouží k tomu, abych se rozkoukal. V domácnosti je najednou nezvyklé ticho. Neslyším třískání dinosaurů o sebe při mistrovství světa v dinosaurech. Nikdo po mně nic nechce (vyjma ženu, jež po mně už půl roku chce, abych opravil skříňku. Ještě půl roku mi to bude připomínat a pak ji opraví sama. O tom je manželství. O tom, neopravovat skříň a počkat, až ji opraví manželka.).
Ze začátku jsem z nepřítomnosti dítěte spíš vyplašený. Je to nezvyk. Často vykřikuju ze setrvačnosti: „Ne, Čeňku, nesmíš. Slez z toho...,“ a podobně. Tato fáze trvá klidně i jeden den, než najedu do režimu „dočasně bezdětný“.
V další fázi přichází euforie. Člověk si ty chvíle bez dítěte začne užívat. Dokonce si můžu otevřít brambůrky a pozor, i je sníst. Ne, že otevřu brambůrky a ono se ozve: „Taťko, co to máš? Můžu ochutnat?“ Což končí tím, že já brambůrky nemám a všechny je sní syn.
Deset vteřin radosti a vášně
Rovněž přichází stadium manželských divočin. Když dítě není doma, můžete s ženou provádět zajímavé věci. Nečisté věci. Věci, které možná nejsou ani legální. Prostě se do toho pořádně opřít a například vytřít v celém bytě podlahu, vyprat prádlo anebo, jak bylo psáno ze začátku, uklidit pokojíček. Když vám zbude energie na sex, tak i ten.
Když dítě není doma, je sex téměř povinnost, protože nikdy jindy k tomu není příležitost. Příhodné k tomu je, aby i žena byla doma, aby si toho sexu užila rovněž.
Po dech beroucím desetivteřinovém sexu většinou oba usínáme vyčerpáním. Usínáme ale spokojeni, že jsme to ještě nezapomněli. Sice to na pohled asi nebyla úplná hitparáda, a pokud by tam byla porota, příliš bodů bychom neobdrželi, ale my to neděláme pro porotu. My to děláme pro těch deset vteřin radosti, vášně a slasti.
Od druhého dne smutek
Bez dítěte je to doma jiné. Někdy lepší. Někdy horší. Nicméně ani já nejsem takový cynik, abych synovu nepřítomnost oslavoval šáněm každý den po dobu, kdy není doma.
Druhý den se ženou už totiž občas utrousíme poznámku, copak asi ten náš chlapeček dělá.
Třetí den si vyprávíme naše nejoblíbenější hlášky, které náš syn vypustil z pusy. Žena si večer před spaním prohlíží synovy fotografie.
Čtvrtý den si pouštíme video z narozeninové oslavy našeho mladého a říkáme si, jak ten čas letí a jak máme skvělé dítě.
Návrat malého tyrana
Pátý den manželka očichává synovo oblečení a já si stavím z lega. Několikrát denně voláme synovi a ptáme se, jak se má. Neustále vzpomínáme na společné chvíle se synem a tvrdíme, jak máme báječné dítě.
Potom to přijde. Potom synátor dorazí domů. Rozlije pití, odmítne papat, protože mu to prý nechutná. Když mu řeknu, ať se oblékne, tak se svlékne, a když mu řeknu, že je čas spát, začne rudnout, vztekat se, takže dostane výprask a jde za soustavného řevu spát bez pohádky na dobrou noc.
To se na sebe se ženou podíváme takovým tím pohledem, který říká: „Je tu půl dne a už mě zase sere,“ a oba se už pomalu těšíme na to, až pojede s babičkou na chalupu.
