Příručka moderního fotra: Zubní víla aneb Největší lži, které říkáme dětem
Nebudeme si nic nalhávat. Základním kamenem rodičovství je dobře míněná lež. Jsou i případy, kdy samotná lež předchází samotnému rodičovství, neboť větu „Neboj, já ho určitě stihnu vytáhnout“ nelze brát jinak než jako lež.
Každý máme někde v sobě zakódované moudro, že lhát se nemá. Samozřejmě, že tu jsou ony milosrdné lži, kdy se například žena s nadějí ve tváři ptá svého muže, zda mu rovněž přijde, že zhubla. Tady je dokonce více než záhodno zalhat. V tomto případě lež obelhaného potěší.
Vedle lží milosrdných tu máme lži pro děti. Lhát dítěti je velmi jednoduché, obzvlášť pokud jste jeho rodič. Dítě má ve vás vzor, a cokoli řeknete, to bere za směrodatné. Tedy do určitého věku. Potom je trapné, cokoliv řeknete, vy jste trapní, vůbec ničemu nerozumíte, je vám asi sto let a vůbec nevíte, jak to dneska chodí. Puberta vám absolutní moc nad vaším potomkem vezme.
Dokud ještě vaše dítě nemá uhry, máte stále ještě možnost jej utvářet v plnohodnotného člověka a vaše dobře mířené lži většinou odhaleny nebudou.
Bez lží to jde, ale...
Abychom si nalili čistého vína, tak není nutné dětem lhát. Dá se to zvládnout i s pravdou, ale mnohdy je lež nejen jednodušší, ale pro děti i zábavnější. Jindy nám lež zajistí odložení problému na později, do doby, kdy dítě pravdu unese. Například „jak se rodí děti“ tříletému dítěti mnohem lépe vysvětlíte s čápem, který nosí děti, než když mu pustíte porno, aby vidělo, jak ten akt vlastně vypadá (tedy tři černoši penetrují malou trpaslici do tří tělesných otvorů, tady pak záleží, jaké porno máte zrovna po ruce).
Jak už jsem ale říkal, lži na rozdíl od pravdy bývají v případě dětí zábavnější. Vezměte si Ježíška. Přítomnost Ježíška u Vánoc vyvolá to správné napětí a děti do poslední chvíle nevědí, jestli byly natolik hodné, že jim Ježíšek přinese ten iPad, anebo jenom ponožky jako vloni.
Zubní víla a pterodaktyl
Anebo zubní víla. Dítěti vypadne zub, ale díky zubní víle z toho vytříská i nějakou drobnost (v mém případě figurku pterodaktyla). Zubní víla krásně zapadne do té dětské fantazie a udělá jim to dětství ještě o fous lepší. Ten rozzářený bezzubý dětský úsměv, když si ráno z pod polštáře vytáhne figurku pterodaktyla, kterou mu tam v noci dala zubní víla, bohatě přebije onu pachuť ze lži.
Je poměrně důležité, aby rodiče, co se týče lží, drželi jednu basu. Nejde, aby tadyhle Honzíkovi v noci přišel pro zub zubní dinosaurus a za Aničkou zase zubní princezna. Ony si to děti ve školce řeknou a celá jedna generace dětí lež odhalí příliš brzy. Právě proto zmiňuju v nadpisu zubní vílu, jelikož ta u nás ještě nemá takovou tradici a je potřeba všechny záležitosti kolem vypadlých mléčných zubů synchronizovat.
Počítání
Tímto bych opustil ty příjemné lži a nyní se na chvíli zaměříme na rodičovské lži v afektu. „Jestli si okamžitě neuklidíš, přijde si pro tebe pán s hákem místo ruky.“ „Jestli budeš zlobit, taťka se už z práce nikdy nevrátí.“ „Okamžitě dojez ten špenát, jinak ti upadne ruka…“
Asi víte, kam tím směřuju. Občas rodič velmi těžko hledá pro dítě motivaci, aby něco dělalo, nebo nedělalo, tak z nedostatku lepších nápadů pronese nějakou výhružnou lež, která může mít i fatální následky. Tak to je a tak to bude. To se nezmění. Když vás dítě nasere, tak vám nikdo nemůže mít za zlé, že tu a tam nějakou tu nepěknou výhružku mezi zuby procedíte.
Co je ale špatně a na čem se dá pracovat, jsou výhružné lži, které nejsou předem promyšlené a u kterých je jasné, že je rodič nesplní. Například: „Napočítám do tří a potom to sebereš, jinak tě seřežu.“ Toto je klasická rodičovská lež, neboť po napočítání do tří většinou přichází ještě jedno počítání do tří a až potom výprask. Tedy pokud rodič není už tak vyřízený, že dítě seřeže rovnou i bez počítání a výhružek. To je individuální.
Závěr
Co říci závěrem? Ačkoliv kdo lže, ten i krade a do pekla se hrabe, tak existuje celá škála lží, která je nejen pochopitelná, ale i společností přijímána jako něco naprosto běžného. Nelze proto házet všechny lži do jednoho pytle. Jsou dobré lži a pak jsou ty špatné lži. Je to stejné jako s lidmi.
Bystrý čtenář si všimne, že jsem se závěrem tohoto článku dostal do slepé uličky, totálně sešel z cesty a marně se chytám pomyslného stébla. Abych dostál tématu tohoto článku, tak se ze závěru nevylžu a přidám přelomovou myšlenku: „Lžete svým dětem. Jen jim lžete. Je to naprosto v pořádku. Pravda nebývá tak zábavná a dobrodružná.“
