Jižanská idyla? Americké plantážníky vedro netrápilo. Stropní vějíře obsluhovali otroci
S čím si jižanští plantážníci starost v 19. století v létě rozhodně dělat nemuseli, byly vyprodané ventilátory. Nezbytností velkého množství domácnosti byly v té době tzv. punkahy, stropní vějíře, které v parných dnech ovládali pomocí lanek a řetízků otroci. Příjemný proud vzduchu osvěžoval horké pokoje a zmírňoval úmornou vlhkost. Zároveň však také odháněl od talířů s jídlem mouchy a moskyty. A víte, jak se zapomenutý historický ventilátor zapsal do dějin abolicionismu?
Během parných letních dnů bylo častou prací otroků rozkmitávat v jídelnách svých pánů dřevěné panely nebo látkové obdélníky umístěné pod stropem. Často namáhavá práce dovolovala otrokářům a jejich rodinám a vzácným hostům poobědvat nebo povečeřet v příjemném klimatu.
Tzv. punkahy byly ve stejné době používány také britskými kolonisty v Indii. Zde se o pohodí bělochů samozřejmě starali místní Indové. Podle historičky Dany Birdové, která se ve svém výzkumu zaměřuje na život na plantážích, však punkahy i ve své době představovaly luxus. Vyčlenit otroka z práce na plantáži kvůli ovívání si nemohl dovolit každý.
V projektu Punkah zmapovala Birdová všechny známé typy vějířů. Některé se do dnešních dnů zachovaly, podoba jiných je však známá již jen z dokumentů a obrázků. Některé punkahy vypadaly pouze jako nijak neozdobená dřevěná prkna. Jiné byly potaženy drahými tapetami se zpodobněními evropských promenád.
Mahagonový punkah ze sídla Melrose v Mississippi, který můžete vidět ve fotogalerii, je záměrně mohutný. Zdánlivá vysoká váha měla návštěvníkům naznačit, jak náročná musí být jeho manipulace.
Po skončení Občanské války a vyhlášení třináctého dodatku americké Ústavy, jež zajistil bývalým otrokům svobodu, se spousta z nich svěřila se zkušenostmi s obsluhou luxusních vějířů. Booker Washington tak například vyprávěl, že o konceptu svobody a války se poprvé dozvěděl jako dítě, když během manipulace s punkahem poslouchal tajně své pány.
Punkahy velmi často uváděly do chodu děti. Mnoho z nich tak na začátku 20. století vypovědělo, že za usnutí při činnosti byli bití nebo jim plantážníci hrubě spílali. Henry Coleman ve 30. letech vyprávěl, že si jej večerní sešlost často škádlivě dobírala za lenost.
Snaha o osvobození otroků od náročné práce tohoto typu byla zdokumentována pouze jedinkrát. Nestál za ní nikdo jiný než třetí americký prezident Thomas Jefferson, známý nejen pro svůj politický um, ale také ambice vynálezce. V roce 1804 stránku ve svém deníku zaplnil náčrtem a popisem stroje, který by byl schopný pohybovat vějířem skoro hodinu. Důkazy o konstrukci Jeffersonova návrhu však neexistují.
Dochované punkahy dnes představují velkou vzácnost. Na trhu stojí jednotlivé kusy tisíce dolarů. Milovníci historie si je mohou prohlédnout především v jižanských muzeích, které připomínají nejen životní styl plantážníků, ale ve většině případě především těžký úděl otroků, kteří ve své době, jak je známo, stáli nejen za pohybováním elegantních punkahů.
