Naše ponožky v sandálech byly zařazeny na seznam UNESCO jako světové kulturní dědictví
Ponožky v sandálech jsou našim národním pokladem. Jejich podíl na hrubém domácím produktu byl jenom přes toto léto osm procent, což z ponožek v sandálech dělá nejzásadnější českou komoditu. Co se týče zahraničního obchodu, tak tam jsou ponožky v sandálech ještě důležitější. Vždyť ponožky v sandálech tvoří celých 23 procent celého našeho exportu. Přičteme-li k tomu ještě řízek s chlebem a igelitovou tašku Albert (nebo Lidl), dostaneme se na třicet procent, což z nás dělá v oblasti nošení ponožek v sandálech a pojídání řízku s chlebem světovou velmoc.
Díky mravenčí a poctivé práci českých občanů si naší přednosti a národního pokladu začali všímat už i v zahraničí. Jsou to právě ti obyčejní a prostí lidé, kteří slávu ponožek v sandálech šíří za hranicemi naší republiky v přímořských letoviscích v Chorvatsku, Řecku, ale třeba i Tunisku nebo Egyptě.
„Nejsou to jen úspěšní sportovci, kteří v zahraničí šíří povědomí o České republice. Jsou to i ti obyčejní lidé, kteří nosí ponožky v sandálech anebo pantoflích. Nedávno jsme si na ministerstvu zahraničí dělali průzkum v zahraničí a ptali jsme se lidí na ulici, co vědí o České republice. Někteří zmínili Prahu nebo Havla. Jiní zase Petra Čecha nebo Jaromíra Jágra. Téměř polovina dotázaných však potvrdila, že v České republice mají všichni ponožky v sandálech. To je ohromný úspěch,“ rozplýval se Jan Hamáček, který dočasně řídí ministerstvo zahraničí do doby, než Andrej Babiš přestane potřebovat ČSSD a vyrazí s ní dveře. Hamáček rovněž dodal, že nejpilnější nosiči ponožek v sandálech obdrží na konci roku diplom.
Národní hrdost
Hlavní ale je, že UNESCO v nejbližší době zařadí ponožky v sandálech na seznam světového kulturního dědictví.
„Cílem seznamu UNESCO je zachovat neopakovatelné a zásadní kulturní, lidské nebo vědomostní bohatství, které je lokálně nějak ohraničeno, pro další generace. Ponožky v sandálech tato kritéria splňují. Je to příkladný důkaz lokálního kulturního cítění a v takovém rozsahu ve světě neopakovatelný. Je třeba, aby se vědělo, že Česká republika je velmocí ponožek v sandálech, a aby tato její přednost byla nejen zachována do budoucna, ale aby jí nemohla být nijak odňata,“ vysvětloval Arthur Briksey, koordinátor seznamu Unesco pro střední Evropu.
V těchto těžkých dobách je pozitivních zpráv jako šafránu a zařazení ponožek v sandálech do seznamu UNESCO tak působí jako zjevení. Vlilo do našich občanů nejen hrdost, ale i zvýšilo národní cítění.
Za co bojovali naši dědové
Lidé se scházejí na veřejných místech, radují se a jedí paštiky.
„Nemůžu tomu uvěřit. To je velký den pro nás všechny. Konečně už bude jenom dobře. Já to vím. Cítím to. Ponožky v sandálech na seznamu UNESCO, to je něco, za co naši dědové bojovali a umírali ve druhé světové válce. Můj táta za komunistů seděl za potulku a pak umřel v uranovém dole, když tam kradl měděné dráty a spadl na něho vozík. Teď ale vím, že se na nás tam shora usmívá a má vztyčený palec,“ usmíval se Bohumil Vrána, který ponožky v sandálech nosí už od puberty a který si zakládá na tom, aby mu za všech okolností z kalhot čouhal kus zadku.
„Tohle je pro tebe, tati,“ dojemně pan Vrána vyslal polibek směrem k nebi a pak se omluvil, že už musí jít, protože mu za chvíli dávají Ordinaci.
Zase jsme to dokázali
Pan Vrána nebyl ve své euforii osamocen. I další Češi slavili.
„Jo, jo. Je to tu. Přišlo to. Nemám slov. Jsem z toho dojatá,“ zalykala se štěstím paní Kateřina Blažková, která chodí do divadla v riflích.
Stovky, tisíce, desetitisíce, statisíce… Celé Česko je na nohou. Na nohou obutých v sandálech a ponožkách. Je to velký den pro malou republiku. Dejme stranou malicherné spory a sváry. Přestaňme alespoň na chvíli rozdělovat společnost na xenofoby a vítače a užívejme si společně tu radost. Malý národ to zase jednou dokázal a změnil svět. Od teď se až na věky věků bude vědět, že Češi nosí do sandálů ponožky.
