Příručka moderního fotra: Z deníčku předškoláka aneb Proč má táta ten tik v oku?
My dospělí si to možná neuvědomujeme, ale i malé děti mají své sny a své bolístky. Vnímají ten svět odlišně a často nechápou, proč je nutíme do něčeho, co jim přijde naprosto zbytečné. Pojďme se nyní podívat na takový malý deníček malého pětiletého předškoláka z běžného dne.
4.00 – Právě jsem se probudil a vyhodnocuju situaci. V pokojíčku je tma, protože jsem neprozřetelně včera večer při hraní na dinosaura rozbil noční lampičku. Já ji jakože nechtěl rozbít. Jenom mě zajímalo, co se stane, když s ní křápnu o zeď. Jestli se rozbije zeď, nebo lampička. Kupodivu se ze zdi jenom oloupla omítka a lampička se rozletěla na kusy. Táta mě seřval a šel jsem spát bez pohádky. To si ještě vypije.
No nic. Je tu tma a to znamená jediné. Bubák pod postelí je aktivní. Nejvyšší čas odsud vypadnout.
4.01 – Vlezl jsem si k rodičům do postele. Mamce jsem sebral peřinu, a aby to nebylo tátovi líto, kopnul jsem ho patou vší silou do nosu. Skučel jako holka.
4.30 – Táta vyhrožuje, že když ho ještě jednou kopnu, půjdu spát zpátky do pokojíčku. To je téma k zamyšlení.
4.40 – Zkusmo jsem tátu znova kopnul, abych zjistil, co se stane. Ten vstal a odnáší mě do pokojíčku. Řvu a volám na mamku, že se v pokojíčku bojím.
4.45 – Už zase spím s rodičema. Mamka tátu seřvala, že je nelida, a odnáší mě do pokojíčku, i když se tam bojím. Mamku mám rád. Tátu jsem demonstrativně kopnul do žeber, aby si příště nevyskakoval. Vyslal jsem mu jasný signál, že na nás s mamkou nemá.
4.55 – Táta mě už zase odnáší do pokojíčku. Je úplně hysterickej a křičí, že je samá modřina a že se takhle spát nedá. Máma vyhrožuje rozvodem, jestli mě tam donese. Táta se uklidnil a nabádá mě, abych ho už nekopal.
5.00 – Právě jsem kopnul tátu do brady. Beze slov si bere peřinu a odchází spát do pokojíčku. Oznamuju mamce, že jsme vyhráli. Je to pro nás velký den. To má za tu pohádku, co mi nepřečetl.
7.00 – Na nočním stolku zvoní budík. To znamená, že není víkend, a proto není důvod nespat. Rád si ve všední dny pospím, abych mohl být o víkendu vzhůru ještě za tmy.
7.10 – Máma odchází do práce. Dám jí pusu a pak jdu zase spát. Několikrát jsem mamce říkal, ať do práce nechodí, že tam budeme posílat tátu, ale ona si nedá říct a nedá. Prý potřebujeme peníze. Táta by měl začít vydělávat víc peněz, aby mamka nemusela do práce. Je to hrozný netáhlo, ten táta.
7.15 – Táta mě budí. Fakt by měl začít chodit makat někam do uranovýho dolu na dvanáctky, aby tu po ránu nestrašil. Já nejsem zvědavej na buzení. Já chci spát.
7.20 – Táta mě pořád budí. Je z toho úplně nešťastnej. Vyhrožuje výpraskem. Hořekuje, že přijedeme pozdě do školky. To mi je jedno. To je jeho problém. Já do školky rád přijedu pozdě. Já tam dokonce rád nepřijedu vůbec.
7.25 – Táta ze zoufalství volá mamce a ptá se jí, co má dělat. To mám vždycky rád, když je táta bezradnej. To ho odnaučí mít příště děti.
7.30 – Táta využil svou sílu. Povalil mě na záda a regulérně mě obléknul. Až budu dospělej, tak ho šoupnu do domova důchodců. Nějakýho levnýho, kde ho budou zřízenci okrádat a ve spánku kreslit na obličej vagíny.
7.35 – Zatímco táta drhne prostěradlo v posteli, kam jsem vylil kakao, já jsem se šel vykakat. To je taková moje ranní tradice. Rozlít kakao a jít na záchod. Kakání mě baví, protože to můžu čurat ven ze záchodu na zem. Líbí se mi, jak to cáká.
7.40 – Hotovo. Jelikož už jsem velikej kluk, utřel jsem se sám. Padl na to celej toaletní papír, ale vypadá to, že se práce zdařila. Jdu si hrát do pokojíčku. Záchod spláchne táta. Stejně tak vytře počuranou podlahu.
7.45 – Táta nervózně přešlapuje oblečenej v předsíni, odkud slyším jeho křik, že už musíme jet. Tak ať si jede. Já tu musím dostavit z lega Jurskej park.
7.50 – Táta mi zabavil Jurskej park, hodně na mě křičel a nabádal mě, abych si obul boty. No jo, furt. To je hroznej člověk, ten táta. Jak je pořád nerudnej. Jednou mu rupne pumpa a bude.
7.52 – Obul jsem si jednu botu a pak jsem objevil svůj odraz v zrcadle naproti na zdi, takže teď stojím před zrcadlem a dělám na sebe humorné obličeje. Jsem čtverák.
7.53 – Táta na mě zase křičí, cože to prý dělám, že se mám obouvat. Vůbec nedoceňuje mé humorné obličeje. Sundal jsem si botu a šel se podívat do pokojíčku, jestli tam není něco zajímavého.
7.54 – Táta mě s tikem v oku roztřesenýma rukama v pokojíčku popadl a odnesl mě zpět do předsíně, abych se obul. Je to nervák, ten chlap.
7.55 – Obul jsem si jednu botu, ale potom jsem si všimnul zrcadla naproti mně na stěně. To si říká o nějaké humorné obličeje.
7.56 – Táta nadává a šroubovákem oddělává zrcadlo ze zdi. Prý abych se soustředil na obouvání. Zatímco odnesl zrcadlo někam pryč, sundal jsem si botu a šel se podívat do pokojíčku, jestli tam není něco zajímavýho.
8.00 – Sedím v autě bez bot. Táta mě odnesl a boty hodil někam dopředu na sedadlo s tím, ať si ty boty se mnou vyřídí ve školce. Byl celý rudý vzteky a občas se u toho v bolestech chytal u srdce. Fakt by se měl uklidnit. Je osm ráno a on má náběh na to, poslat auto v plný rychlosti do stromu, aby měl pokoj. Co bude dělat odpoledne, kdy mě vede na hokej? V kabině je asi deset zrcadel. Jsem zvědavej, jestli bude sundávat i ta.
