Chyťte Bureše aneb Jak odčerpat frustraci z politické situace v době Andreje Babiše
Deskové hry jsou v posledních pár letech na obrovském vzestupu. Možná jste si toho nevšimli, protože jste pořád skloněni nad hrací plochou nebo studujete deskové novinky na BoardGameGeek.com, ale deskovky se z dětských pokojíčků probojovaly do hospod a kluboven a věnují se jim nejen geekové a nerdi, ale i čtenáři Reflexu. Nebo si snad nechcete CHYTIT SVÉHO BUREŠE?
Při vzájemném představování si nelze nevzpomenout na známou písničku Ivana Mládka a Banjo Bandu: „Dáša Nováková a Stáňa Poláková…“ Třiadvacetiletý podnikatel v nemovitostech Lukáš Polák a jedenadvacetiletý Josef Dvořák, student třetího ročníku ekonomie na Vysoké škole Škoda Auto, jsou kamarádi z Jablonce, kteří loni vydali betaverzi deskové hry Chyťte Bureše.
Původně hru vymysleli a vyvinuli z čiré recese, ale po nadšených ohlasech a rychlém vyprodání všech krabic zapracovali na další verzi, hratelnější a díky grafikům ze studia ColorPix taky hezčí. „Lidi jsou přehlceni technologiemi a chtějí si odpočinout od displejů,“ říká Josef Dvořák. „Kromě socializace s živými bytostmi, ne jen se softwarem, a kromě nostalgie, protože deskovky jsou pro nás návratem ke kořenům a do dětství, navíc prostřednictvím Chyťte Bureše nabízíme možnost pobavit se aktuální politickou situací.“
Babičko, elá hop!
Účelem hry Chyťte Bureše je přelstít protihráče, kteří se vám snaží přišít politické skandály. Abyste se jich uchránili, je třeba odpovědět na kvizovou otázku či splnit úkol, který si na vás sokové vymyslí (nebo je vyčtou z karet „nápovědy“). I v „Burešovi jedničce“ se sbíraly „kauzy“ na kartičkách; člověk jich musel mít co nejvíc, aby usvědčil a lapil agenta Bureše. Třeba kauza Blanka – „Není tunel jako tunel“ – nebo nákup mediálního impéria, „Nesem vám noviny“. Ve dvojce se sice taky snažíte sebrat co nejvíce z osmdesáti „kauz“, ale proto, abyste jimi mohli šikanovat své rivaly. Cílem hry pak je mezi hráči najít největšího Bureše – tedy toho, na koho ostatní hodí pět „skandálů“ a on se jim neubrání.
Hra má i vědomostní složku, řeší se v ní otázky z historie i z politiky: „Aby Češi věděli, kolik mají senátorů a kolik poslanců, a aby si uvědomili základní rozdíly mezi pravicí a levicí a přestali přemýšlet podle diktátu billboardů,“ přeje si Josef Dvořák. „A aby ta hra nebyla fádní, můžete se skandálu bránit tím, že soupeři dáte úkol. Ale jen takový, co můžete sami splnit, žádné zadávání salt vzad vaší babičce.“
Hra je určena komukoli od patnácti let, hrací doba činí typicky méně než hodinu. Obdobu Bureše brzy začnou hrát i ve Spojených státech: „Navrhli a vyrobili jsme totiž americkou lokalizaci téhle hry, do níž jsme obsadili Donalda Trumpa a další podobné figurky,“ říká Lukáš Polák, nadšenec do deskovek z hráčské rodiny (žádné automaty – Aktivity a Člověče, nezlob se). „Příští týden odesíláme do Amazonu 7700 kusů do komisního prodeje, budou hru distribuovat po Státech, v Kanadě a v Mexiku. Uvidíme, jak si tam povede – a jsem upřímně rád, že to budeme sledovat jen zpovzdáli.“
Politik, jakého nechceme
Jak takováhle hra vznikne? „V létě před parlamentními volbami jsme řešili projekt zamýšlené deskovky, která měla děti dostat od počítačů. Měla být z prostředí YouTubu,“ vzpomíná Dvořák. „Nakonec jsme nápad z mnoha různých důvodů nerealizovali, ale tytéž Vánoce vyšla velmi podobná věc, jaká napadla nás – hra Play od Mindoku. To nás utvrdilo v tom, že jdeme správnou cestou a že máme čuch na trendy. Co jiného tak ještě visí ve vzduchu?“
Před volbami byla tahle otázka spíš řečnická – pánové se místo na YouTube vrhli na politiku. Inspirace pro název deskové hry Chyťte Bureše je každému, kdo občas zapne zprávy nebo si přečte noviny, jasná. V hlavní postavě však nenajdete přímo pana premiéra. „Náš Bureš je takovým prototypem českého politika, jakého nechceme,“ vysvětluje Josef Dvořák. „Je souhrnem špatných vlastností veřejných činitelů obecně a většina ze skandálů ve hře popsaných má reálný základ.“
Oba tvůrci se zajímají o politiku, i v jejich rodinách se veřejné dění hodně probírá: „ANO nikdo z nás nevolil. Mrzí nás, že naši vrstevníci se o politiku často zajímají jen velmi povrchně, nemají historickou paměť a řídí se tím, co si přečtou ráno v novinách.“
Sedm miliónů USD pro Sedmý kontinent
Herní fajnšmekři jsou za krásně vypravenou deskovou hru připraveni zaplatit dvě stě tři sta dolarů (a ještě si pak doma lepit a ručně malovat figurky). Je běžné, že na crowdfundingovém serveru Kickstarter tvůrci hry vyberou na její vývoj statisíce dolarů. Na příští rok se například plánuje vydání dobrodružné deskovky 7th Continent: What Goes Up, Must Come Down, na niž se od 44 000 podporovatelů předem on-line vybralo přes sedm miliónů. V amerických dolarech! A podobný počet deskovkářů poslal čtyři milióny vývojářům loňské strategické adventury Gloomhaven…
„My sami jsme Kickstarter nezkoušeli,“ říká Josef Dvořák. „Pak by totiž bylo zcela nereálné přijít s hrou o těchhle Vánocích. Další věc je, že hru, na kterou vybíráte na Kickstarteru, musíte nějak zviditelnit, a mít tedy po ruce velké peníze na reklamu. Když se potřebné finance nevyberou, projekt končí a nerealizuje se – a prostředky investované do inzerce přijdou vniveč.“
V Česku není podobně politicky angažovaných her mnoho. Loni vznikla deskovka Přes železnou oponu, inspirovaná skutečnými příběhy lidí, kteří se v době totality pokusili překonat ostnaté dráty a utéct z ČSSR za svobodou. Své politické člobrdo z improvizované tvůrčí dílničky Marka Stoniše a Štěpána Mareše přibalil před deseti lety k silvestrovskému číslu i Reflex. „V zahraničí ovšem vycházejí politické hry nejen satirické,“ komentuje situaci David Hanáček, šéf vydavatelství deskových her Fox in the Box. „Velmi náročná je třeba loni znovu vydaná deskovka 1960: The Making of the President, která hráče přenese do prostředí amerických prezidentských voleb roku 1960, nebo další komplikovaná válečná hra Here I Stand, ukotvená v šestnáctém století a řešící politické a náboženské konflikty související s reformací. Český trh se omezuje víceméně na legrácky typu party her – loni například vyšla improvizační karetní hra Čtveráček, jež si utahuje z hradního tiskového mluvčího Jiřího Ovčáčka. Většinou tyto české hry využijí nějaký existující herní design, třeba Monopoly nebo Člověče, nezlob se, a lehce pozmění pravidla.“
Dostihy s Dostihy
Možná i proto nestál vývoj burešovské deskovky až takové peníze; tvůrci se vešli pod milión korun. „Něco jsme měli vyděláno díky prodeje naší první hry o Burešovi, něco jsem měl našetřeno z podnikání,“ vypočítává Lukáš Polák. Zato prý přišlo vniveč hodně „člověkohodin“. Mladí herní designéři byli ovšem ochotni pracovat zadarmo a prázdniny si pro tento rok odpustili; Josefovi zároveň vyšla škola vstříc a odbornou praxi mohl vykonávat ve vlastní firmě, v DP Games.
U menších výrobců deskových her to chodí tak, že jim domů přijdou z Číny pytle plné dřevěných figurek, z české tiskárny kartičky a celá rodina pak večer sedí a „pytlíkuje“, tedy počítá a třídí hrací prvky, jako když se v minulých stoletích dralo peří. Pánové v případě Chyťte Bureše podobné přástky nepořádali, nechali si z časových důvodů vše vyrobit a roztřídit na klíč u známého českého výrobce deskových her Dino Toys. Hra jde na trh v těchto dnech v omezeném počtu kusů, jedna krabice v předprodeji vyjde na 449 korun. „Podle prodejů z minulého roku, kdy jsme prodávali i stovky kusů denně, soudíme, že se bohužel nedostane na všechny zájemce,“ konstatuje Josef Dvořák s tím, že neměli dostatečné finanční zdroje pro vyrobení více kusů a firma byla moc mladá na úvěr.
Říká se, že úspěšné deskové hry se dnes celosvětově prodá kolem 15 000, hranici 30 000 překoná už jen velký trhák. Tuzemského megahitu Dostihy a sázky se od roku 1984 prodalo přes 2,5 miliónu krabic. Dáte to, pánové? Držíme palce.
