Víte, co je šprle, douda nebo husí víno? Zjistěte, jak se vyvíjela čeština a jaké má zajímavosti
Máte rádi češtinu a myslíte si, že je to krásný a bohatý jazyk? Rádi objevujete nová slova, ať už z moderní slovní zásoby nebo naopak z té historické nebo regionální? Zkuste si někdy zalistovat Českým jazykovým atlasem. Není to žádné zaprášené suchopárné akademické dílo, ale pozoruhodně zábavné a dobrodružné čtení. I jiné národní jazyky mají své nářeční atlasy, ale ten český je unikátní, nejen šířkou svého záběru, ale i zcela originálním způsobem zpracování a čtenářskou přístupností. Dozvíme se z něj nejen o nářečích, ale i o tom, jak se nářečí vyvíjejí, co z nich se ještě uchovává a co z jazyka nenávratně mizí.
Prvních pět dílů atlasu obsahuje téměř 1500 jazykových map. První tři díly, které vyšly v 90. letech, jsou lexikální, uvádějí tedy regionální varianty různých slov. Mapy jsou uspořádané tematicky, a tak v 1. dílu najdeme výrazy týkající se člověka a domácnosti, ve 2. dílu slova z oblasti přírody jako třeba pojmenování zvířat a rostlin, ale i slova vztahující se k venkovskému životu a zvykům a 3. díl obsahuje výrazy spojené s hospodářstvím.
Čtvrtý díl z roku 2003 je věnován tvarům slov, třeba rozdílu v potoce a v potoku, bratrův, bratrovo a bratrovej talíř nebo ty seš a ty jsi. Pátý díl, který vyšel v roce 2005, mapuje hláskové rozdíly jako třeba kaše a kaša či můstek a mostek, dále rozdíly v celých obratech jako je mu šedesát let a má šedesát let a nakonec i výrazy, které byly typické pro města, jako šalina a elektrika nebo ségra a švíca.
6. svazek s názvem Dodatky obsahuje třeba dotazníky, podle kterých se postupovalo při výzkumu, charakteristiky obcí, nahrávky nářečních promluv na dvou CD, jejich přepis a vysvětlení. Český jazykový atlas už dnes není jen šest knižních svazků, ale je přístupný i elektronicky, přičemž se aktuálně připravuje nové, uživatelsky přívětivější prostředí.
Jak atlas vznikal
Když si prohlédneme pár map, připadají nám na první pohled jednoduché, ale přitom nás na nich mohou některé podoby slov zarazit. Problém je v tom, že ve skutečnosti jsou mapy přeci jen složitější, než se zdá. Jazyková realita, kterou zachycují, je natolik komplexní a zamotaná, že bylo třeba vymyslet metody, které by ji zpřehlednily. Abychom mapám správně porozuměli, musíme se nejdřív dozvědět něco o tom, jak byly připravovány a co všechno na nich bylo zachyceno.
Atlas se nazývá jazykový, nikoli nářeční proto, že zachycuje mnohem víc než jen tradiční nářečí. Zpracovává informace nejen o tradičních nářečích na venkově, ale i o mluvě ve městech. V té už nalezneme regionálních prvků mnohem méně, a tak už se v jejím případě nedá mluvit o nářečích.
Při výzkumu byla pozorována mluva tří různých skupin lidí. Nejarchaičtější podoba nářečí byla zkoumána v 60. a 70. letech u nejstarší generace venkovských zemědělců. Pro výzkum se vybíraly menší vesnice založené ve středověku ležící mimo hlavní komunikace a ve vnitrozemí, ne v pohraničí. Nakonec bylo zvoleno 420 venkovských obcí, z čehož 5 leží v dnešním Polsku (2 v Kladsku, 3 v bývalém opavském Slezsku). Síť vesnic není geometricky pravidelná, ale odráží, jak moc jsou kde nářečí diferencovaná - proto je na Moravě a ve Slezsku síť mnohem hustší než v Čechách. A zároveň v samotných Čechách je na okrajích síť hustší než uprostřed.
Jazykovědci prováděli výzkum tak, že vybrali mluvčí, kteří žili celý život v dané obci a jejichž rodiče odtamtud také pocházeli, a s nimi vedli rozhovor v domácím prostředí tak, aby se lidé projevovali co nejpřirozeněji. Na jednu stranu byl hovor sice směrován do určitých tematických okruhů, na druhou stranu se ale lidé mohli klidně volně rozhovořit. Jazykovědci přitom zaznamenávali slova nebo jazykové jevy, které se v jejich projevu vyskytly, do tzv. Dotazníku. Ten ale nepředstavovalo několik papírů, jak si u dotazníku běžně představíme, nýbrž šlo o poměrně tlustou knihu obsahující přes dva a půl tisíce položek, v později redukované verzi kolem dvou tisíc položek. Vyplnění dotazníku doklady z přirozeného hovoru vyžadovalo rozhovory trvající s každým mluvčím i řadu dní.
Jak rozumět mapám
V 70. letech pak byla ještě zkoumána mluva ve městech, a to jednak u staré generace, jednak u žáků vyšších tříd základních škol, aby se zjistilo, které regionální prvky z mluvy mizí a které se stále ještě používají. Jako zástupci starší generace byli vybíráni řemeslníci a dělníci. Síť měst už neodrážela rozrůzněnost mluvy, ale byla rovnoměrná. Byla vybrána všechna bývalá krajská města a k nim přidána města střední velikosti, ale ne průmyslová, protože v nich se dala očekávat velká migrace. Nakonec bylo zvoleno 57 měst, z nichž 20 leží v pohraničí. V těch se zkoumala jen mluva mládeže, protože tam bychom kvůli dosídlení pohraničí po druhé světové válce těžko nacházeli starousedlé rodiny.
Český jazykový atlas byl původně připravován jako značkový - to znamená, že na každé mapě by u čísla obce byla zakreslena značka příslušící určitému slovu nebo jazykovému jevu. To by ale znamenalo, že vyjde mnoho velkoformátových svazků obsahujících mapy a k nim paralelní knihy s komentáři, jak je to obvyklé u cizích jazykových atlasů. Tedy čtenářsky nic obzvlášť přívětivého ani lákavého. Autoři proto zvolili tzv. syntetizující způsob zobrazení - na mapě zkombinovali hraniční čáry zvané izoglosy, nápisy a šrafování pro větší oblasti a značky pro oblasti menší nebo roztroušené a pro města. I výběr značek má svůj vnitřní systém - volba různých druhů čar nebo geometrických tvarů, buď plných, nebo dutých, souvisí s druhem jevu, který označují.
Podíejte se do galerie na další místní češtinářské zajímavosti:
Takové mapy už bylo možné vydat v menším formátu, aniž by pak byly nečitelné, a přidat k nim komentáře hned na vedlejší stránku. Ty usnadňují orientaci v mapě a poskytnou přehledný a zároveň poměrně podrobný výklad. Uvedou slovo nebo jev do souvislosti s vývojem českého jazyka i s ostatními západoslovanskými jazyky. Obsahují i soupis všech zachycených podob slova, ale je důležité vědět, že slova v něm jsou upravená. Pokud totiž k regionálním výrazům přidáme ještě jejich různé hláskové obměny, dostali bychom se do nepřehledného množství variant. A tak mapa obsahuje pouze podoby bez těch nejčastějších a pravidelných hláskových obměn.
Čeho se ty obměny týkají, zjistíme v seznamu podob slova v komentáři. Některé z nich totiž mají podtrženou určitou hlásku. Tu si můžeme vyhledat v seznamu pravidelných regionálních obměn na začátku každého dílu atlasu a ten nás odkáže na mapu, která zachycuje, kde má tato hláska jakou podobu. A tak třeba u mapy s variantami slova dědeček najdeme dědoušek, které má v komentáři podtržené ou. V kapitole Pravidelné regionální obměny pak zjistíme, že místo ou můžeme naleznout ó (střední Morava) nebo ú (východní Morava), případně u (Slezsko). Z těchto oblastí ale varianta dědoušek zasahuje jen na střední Moravu, a tam tedy můžeme rekonstruovat podobu dědóšek.
Atlasem k národnímu uvědomění
Během výzkumu pro ČJA bylo nahrána řada poutavých vyprávění, humorných, dojemných i mrazivých, ale hlavně dokumentujících, jak běžní lidé skutečně prožívali historické události nebo období. A protože by byla škoda takové nahrávky využít jen pro jazykový výzkum a pak nechat ležet ladem, vznikla z nich jednak kniha České nářeční texty, vydaná už v roce 1973, jednak z nich byla sestavena dvě CD. První CD z roku 1999 s názvem Jak se mluví v Čechách ukazuje podoby nářečí po celých Čechách. Druhé CD z roku 2002 Jak se mluvilo v českých vesnicích v cizině přibližuje archaickou češtinu používanou v jazykových ostrovech osídlených někdejšími českými přistěhovalci v Polsku (na Kladsku a Střelínsku), na Ukrajině, v Chorvatsku a v Rumunsku. Přepisy řady nahrávek z území celého Česka byly začleněny i do nářečního korpusu (elektronické databáze textů) v rámci Českého národního korpusu.
Pokud jste dočetli až sem, věřím, že mapám z Českého jazykového atlasu budete dobře rozumět. Zkuste si v nich někdy jen tak listovat, stojí to za to, nudit se nebudete. Atlas má hodnotu nejen jazykovědnou, ale i kulturní a historickou a také svůj význam pro národní uvědomění.
Autorka pracuje v Ústavu Českého národního korpusu FF UK.
