Zápisky českého vězně: Co tu vlastně dělám aneb Kulečník, unesený kocour a nějaké ty čínské vázy
„Ve vězení se nemůžete spolehnout na nikoho ani na nic jiného, jen sami na sebe. Je sice pravda, že existují nástroje, které by vás měly chránit, nakonec ale stejně zjistíte, že nejsou určeny vám, nýbrž těm, kdo jimi vládnou.“ Tohle nám letos v lednu prostřednictvím své přítelkyně napsal jeden český vězeň. Spolu s dalšími texty. Ty nás v redakci zaujaly natolik, že jsme se rozhodli je na pokračování publikovat. Věříme totiž, že vás zaujmou taky.
V base je otázka „Za co sedíš?“ vlastně stejná, jako když se venku potkáte se sousedem a řeknete: „Dobrej, sousede, jak se vám vede?“ Ani po letech ale na takovou triviální otázku nemohu odpovědět zkráceně a odbýt ji. Odpověď totiž není jednoduchá. Navíc se to všechno stále snažím pochopit vlastně i já sám. Přestože nejsem nijak zvlášť hrdý na svou trestní minulost, můžu s čistým svědomím říct, že nesedím za žádné opravdu nechutné delikty typu vraždy nebo znásilnění. Nechci vám zjednodušeně vyjmenovat pouhé paragrafy, které by většině z vás nejspíše nic neřekly, ani vám stručně vypisovat názvy trestných činů, protože si pod nimi můžete představovat různé scénáře. Tady je můj příběh.
Kocour v můj prospěch nesvědčil
Někdy v roce 2002 jsem byl s kamarádem Rendou a jeho přítelkyní Hanou v podniku, kam jsme si šli zahrát kulečník a normálně se pobavit. Nikdo z nás netušil, že se naše zábava promění v hororový večer, který ovlivní životy nás všech. Chvilku poté, co si Hanča odskočila na toaletu, jsme zaslechli její volání o pomoc. Odhodili jsme tága a přiběhli se podívat, co se jí stalo. Spatřili jsme asi o dvacet let staršího chlapa, jak drží Hanu zezadu za prsa a snaží se ji zatáhnout zpět na toaletu. Části oblečení měla potrhané a každému z nás bylo jasné, o co tomu chlívákovi vlastně šlo. Můžu jen říct, že si takové chování daný pán nejspíš nikdy nezopakuje. Jeho čin mu bude neustále připomínat jeho noha, na kterou bude ještě dlouho kulhat.
Strážci zákona však evidentně neměli pochopení pro náš chrabrý čin a sdělili nám obvinění z těžkého ublížení na zdraví. Renda vyvázl s podmínkou a já s pěti lety naostro. Onen pán vystupoval pouze v roli oběti. Po třech letech mě podmínečně propustili a já jsem začal opět normálně žít. Časem jsem se oženil, zplodil druhého syna a našel si perspektivní práci vedoucího provozu u jedné velké zahradnické firmy. Nerad bych vás zatěžoval omáčkou o svém manželství, proto raději budu pokračovat v započaté vypravěčské linii – svým návratem na šikmou plochu.
Jednou jsem při kontrole fóliáku uviděl naši dlouhodobou brigádnici Helenu, jak pláče nad hromadou substrátu, do kterého přesazovala habry. Po krátké konverzaci jsem zjistil, že ji bývalý přítel psychicky vydírá s tím, aby se k němu nastěhovala zpátky, jinak jí podřízne kocoura. Došel jsem tedy pro kocoura a odnesl ho v přepravním boxu. Ovšem ani v tomto případě strážci zákona neshledali můj čin jako dobrý skutek a sdělili mi obvinění z loupežného přepadení. Takže jsem opět změnil adresu a šel bydlet do vazební věznice.
S kvérem se lépe vyjednává
Netrvalo dlouho a dorazilo mi další obvinění z loupeže, kterého jsem se měl dopustit tím, že jsem přivezl jednomu člověku peníze od druhého, který je tomu prvnímu dlužil. Abych se však nestavěl do role chrabrého rytíře v zářivém brnění, musím se přiznat, že v obou případech jsem byl ozbrojený krátkou střelnou zbraní. Přeci jen se s kvérem lépe vyjednává, neboť se předejde bezpředmětným diskuzím, které by stejně nikam nevedly. Ale věřte mi, měl jsem ho s sebou pouze k přesvědčovacím metodám.
Bylo už zřejmé, že se mi basa stane opět domovem, tak jsem se rozhodl vytáhnout všechny kostlivce ze skříně, aby na mě někdy nějaký další nevypadl. Proto jsem si pozval na návštěvu kriminálku a řekl jim, že jsem „ten“ zámek vystěhoval já. Mám slabost pro umění a ta olejomalba na plátně velkém 2,5 x 4 metry byla prostě famózní. A jelikož bylo v dodávce místa dost, doplnil jsem ji o pár dalších suvenýrů – o nějaké ty delfské a čínské vázy, zdobené pendlovky, keramické plastiky a jiné drobnosti, které se do dnešního dne nenašly.
Suma sumárum – dvě loupežná přepadení, vloupání do zámku a porušená podmínka mi vynesly devět a půl roku sociálních jistot s ostrahou. Ale už mi zbývá jen jednadvacet měsíců do výstupu a to je nejvyšší čas začít pomalu „balit kufry“.
Pozvánka na nevídané představení
Poslední roky svého života zažívám realitu světa, do které by se opravdu nikdo z vás nechtěl dostat. A kam se přitom lze dostat tak snadno. A stačí tak málo. Párkrát nebudete mít na alimenty, někomu se znelíbíte v práci, plácnete kolegyni po zadku, zřítíte se do dluhové pasti nebo se stanete účastníky tragické dopravní nehody. Nakonec budete v jednom pytli s násilníky, úchyly, feťáky, pedofily a vrahy. A nebude pro vás cesty zpět. Už nedokážete zvrátit koloběh událostí, vrátit čas, abyste mohli vše napravit. Zbyde vám jediné – přijmout následky a postavit se jim čelem se vší hrdostí, kterou v sobě dokážete najít. A přesně tak jsem na tom teď já. Nejsem hrdý na vše, co jsem spáchal, ale s hrdostí nesu následky svých činů a snažím se, abych z rozbředlého bahna, v němž žiji, stvořil nádhernou sochu. Abych dokázal ze všeho toho zla vytěžit opravdu jen to dobré a stvořil něco smysluplného a užitečného.
Během svého pobytu ve výkonu trestu odnětí svobody jsem viděl mnoho televizních pořadů zaměřených na tuzemské věznice. Přestože se televizní štáby pokoušely o zachování co největší autenticity, pořád tomu něco chybělo. A to něco je rozmanitá (pa)chuť prezentovaného prostředí věznic. Po zhlédnutí těchto pořadů jsem přemýšlel o tom, jak bych dokázal onu (pa)chuť dostat ven, aby veřejnost pochopila, že realita je poněkud jiná. Poněkud neuhlazená. Nejraději bych natočil pár příspěvků, které bych následně sdílel na sociálních sítích tak, jak je tomu poslední dobou zvykem. Jenomže v base nesmím mít žádné záznamové zařízení, natož přístup k internetu. Jediné, co mohu, je vše zaznamenat na papír a modlit se, aby z toho cenzura nevyvodila nepříjemné následky.
A při té příležitosti mě napadlo, že bych se o tom, jak to chodí v tuzemském vězení, podělil s někým z venku. Proč ne třeba se čtenáři Reflexu? Budete-li chtít, rád vás příště pozvu do své manéže a ukážu vám nevídané cirkusové představení, nad nímž vám zůstane rozum stát. Poodhalím vám šapitó označené nápisem Prevence. Zažijete překvapivé okamžiky, které vás nudit rozhodně nebudou. Těším se na vás v příštím díle tohoto seriálu.
