Příručka moderního fotra: Zápis do školy – první nápor na rodičovu psychiku
Je tu doba zápisů do základních škol a s ní přichází i první opravdová zkouška psychiky rodičů. Vysvětlím.
Většina rodičů si samozřejmě přeje, aby jejich děti byly úspěšné na všech frontách. Máme tu různé sporty, kdy své dítě rodič vidí například v NHL, a potom tu máme školy. Není moc rodičů, kteří by řekli: „Hele, stačí, když uděláš s odřenýma ušima základku, a pak se ti otevřou dveře do podmanivého světa metařů, uklízeček anebo u pásu v továrně. Ve vší úctě k těmto profesím (protože někdo to dělat musí), rodiče mají pro své potomky vysněnou lepší budoucnost.
Kroky k lepší budoucnosti, slávě a bohatství vedou přes příkladné studium. (Pozor, není to tak úplně pravda. I se základkou můžete vyloupit banku a válet se do konce života na Bahamách nebo ve vězení.)
A právě to studium začíná v první třídě na základní škole. Zápis do školy je tak vlastně takovým prvním odrazovým můstkem pro zářnou budoucnost dítěte a prvním střetem s realitou, potažmo poznáním, jak na tom to dítě vlastně je.
Ani já jsem nebyl výjimkou. Ačkoliv dostat se na základní školu je ze zákona povinné a neexistuje, aby dítě u zápisu neuspělo a do školy se nedostalo, nějak mě to semlelo.
„Co když nepodá u zápisu svůj obvyklý kvalitní výkon?“ strachoval jsem se. „Musíme věřit,“ nervózně poklepávala manželka nohou o podlahu.
„Umíš tu básničku, jak jsme trénovali?“ obrátil jsem se na syna, na kterého zatím vůbec nedolehla důležitost zápisu a v poklidu si stavěl z lega Jurský park.
„Už si ji nepamatuju,“ klackovsky odvětil. V ten moment se o mě pokoušely mdloby a manželka zvedla výhružně palec.
„Jak nepamatuješ? Vždyť to trénujeme skoro týden,“ přeskakoval jí hlas.
Do zápisu zbývaly dvě hodiny a mladý pán zapomněl básničku. „Co budeme dělat?“ tázavě jsem se podíval na ženu a představoval si, jak bez básničky syn u zápisu neuspěje, celá jeho budoucnost je tím pádem v troskách a bude se živit jako prostitut.
„A písničku. Písničku si pamatuješ?“ postavila se manželka a rozšiřovaly se jí nozdry.
„Skála pes, přes oves…“ začal syn zpívat. V tu ránu jsme se na sebe se ženou usmáli. Ještě byla naděje.
„Až se tě zeptají, co rád děláš, tak jim řekni, že rád hraješ hokej, rád chodíš s tátou na ryby, rád si prohlížíš encyklopedii zvířátek a rád se učíš novým věcem,“ instruovala ho žena.
„Já jim řeknu, že rád hraji Minecraft na Playstationu,“ prozradil syn.
„To jim neříkej,“ zatrhla mu to.
Syn byl tedy poučen, co má říkat, uměl písničku, takže jsme mohli vyrazit. Cestou jsme s ním ještě prosvištěli anglická slovíčka, která umí čtyři, a já jsem byl přesvědčen, že zápis dáme. Že si všichni sednou na zadek a ze syna bude minimálně lékař.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se ho na zápisu jedna z učitelek. „To je pohoda, to máme nacvičený. To dá.“ Zašeptal jsem ženě a těšil se, že mladík zaválí.
Bohužel nezaválel. Bylo ticho. Syn se schoval za mámu a styděl se. Dolehla na něho tíha okamžiku. To bylo nepříjemné.
„Tak to řekni. Vždyť jsme to trénovali,“ už jsem to nevydržel a vlídným hlasem povzbudil syna. Učitelka se sice usmála, ale tušil jsem tam spíš takové to: „Je mu šest a oni musí trénovat, jak se jmenuje?“
Naštěstí se učitelce po chvíli podařilo syna rozmluvit. Dozvěděla se tak, že se mu ve škole nelíbí a že byl o prázdninách u moře v Praze.
„Skála pes, přes oves,“ zpanikařil syn, když se ho učitelka zeptala, jestli umí počítat do deseti. Nevypadalo to dobře.
„Mamka mi zakázala říkat, že hraju Minecraft na počítači,“ usmál se syn na učitelku, když přišla řeč na rozeznávání barev, a já jsem tušil, že dveře základní školy se nám zavřely.
Nebudu to nijak dramatizovat. Nakonec se kluk oklepal, vzpamatoval se a začal spolupracovat. Vyjmenoval všechna čtyři anglická slovíčka, napočítal do dvaceti, dokonce se podepsal, takže to dopadlo dobře. Ale ty nervy. Ty nervy. A to byl teprve zápis. Podle mě jeho maturitu nemám šanci přežít.
