Prvňáčkem v sedmdesáti. Škola v Jižní Koreji přijímá místo dětí negramotné babičky
Jižní Korea se dlouhodobě potýká se snižující porodností a celkovým stárnutím populace. Z toho důvodu se stalo poměrně častým jevem, že některé první třídy základních škol je téměř nemožné naplnit. Proto se v jedné ze škol rozhodli pro unikátní řešení. Mezi šestiletými žáky se ocitli i sedmdesátiletí.
Paní Hwangové je sedmdesát let. Přesto spolu se svými vnoučaty, která jsou o více než šedesát let mladší, chodí do první třídy základní školy. Nejedná se o žert, nýbrž o výsledek mnoha souvisejících faktorů, které daly vzniknout unikátnímu nápadu: zapojit do výuky seniory a seniorky, kteří jsou negramotní a chtějí si podzim života zkvalitnit čtením a psaním. Protože v některých jihokorejských školách chybí žáci, mohl být nápad uskutečněn. Realizace se chopila základní škola v jihokorejské provincii Daegu, která tak má mezi prvňáčky i několik důchodkyň. „Mým snem vždy bylo napsat jednou svým dětem dopis,“ odpověděla americkému New York Times jedna ze žákyň, paní Hwangová na otázku, proč se do experimentu zapojila.
Příběh paní Hwangové je podobný jako příběh jejích seniorních spolužaček. Pochází z početné rodiny, která se živila převážně zemědělstvím. Jako starší sourozenec měla za úkol hlídat své mladší bratry a sestry, případně obstarávat prasata, která její rodina vlastnila. Zatímco se její vrstevnice učily ve škole číst a psát, ona je vždy jen zpoza stromu pozorovala, jak vycházejí ze školní budovy. Nikdy neuměla číst a psát. Svých šest dětí, které s manželem vychovala, poslala do školy – pochopitelně i střední – všechny. Možnost naučit se psát a číst dostala paní Hwangová až nyní, když jsou první třídy žáků téměř prázdné.
Základní škola se rozhodla přijmout kohokoliv bez ohledu na věk, kdo neumí číst a psát. Kromě Hwangové se ve škole s téměř stoletou tradicí vzdělává šest dalších žen. Nejstarší žákyni je rovných osmdesát let. Studium si údajně všechny chválí – se svými šestiletými spolužáky tráví čas i na školních výletech, ve školní družině nebo při společném jídle.
Podobně jako v ostatních základních školách, i v Daegu je možné po generace pozorovat úbytek školou povinných dětí. Když syn paní Hwangové, jemuž je nyní 42 let, stejnou školu před pětatřiceti lety navštívil poprvé, bylo v každém ročníku devadesát dětí, každý měl tedy tři třídy. Nyní škola čítá dohromady 22 studentů, z čehož v páté a čtvrté třídě je pouze jeden jediný žák.
Letošní rok je ještě horší než ty předchozí. K zápisu pro následující školní rok nepřišel ani jeden žák. „Šli jsme dokonce dělat nábor do okolních vesnic, hledali jsme děti, které se třeba nedostavily k zápisu. Nenašli jsme však vůbec nikoho,“ řekl pro New York Times ředitel školy Lee Ju-young. Problém v oblasti nevznikl jen kvůli nízké porodnosti, ale také kvůli stěhování obyvatel. Ti se často stěhují za prací do větších měst, kde snáze získají uplatnění.
