Zápisky českého vězně: Strach je ve vězení všudypřítomný. Ničí duše i těla a nezřídka i zabíjí
Věznice je svět ztělesňující nenávist, násilí a závist. Je jako virus napadající každou zdravou buňku, dokud nepohltí celý organismus. I sami vězni si zlo mezi sebou vytváří a utužují jej. Ať už ovládáni hněvem, drogami či záští, šíří tento virus dál. Soudružnost se stala minulostí. Odsouzení se za mřížemi navzájem uráží, ponižují a sami sebe trestají, když hází vinu na druhé. Ty doby, kdy problémy jedince řešila většina, jsou dávno pryč. Nastala doba, kdy je většina perzekuována za problémy jedince. Spouští se tak další a další laviny nenávisti měnící se v davovou psychózu a lynčování jedinců. A tomu všemu vládne jeden zásadní fenomén: strach.
Zeptám se vás: Už jste někdy v životě zažili strach? Nemyslím tím strach z toho, že vám ujede autobus a nestihnete se dostat včas do práce. Myslím strach, který vás natolik ochromí, že by se ve vás v danou chvíli krve nedořezali. Jako když jdete pozdě večer temným podchodem s tím neodbytným pocitem, že máte někoho v zádech, a v tom se zpoza rohu vynoří děsivě vypadající postava. Ve vězení zažívá člověk takový strach téměř permanentně.
Návrat totalitních praktik dozorců opojených mocí
Strach je obranná funkce organismu posilující naše smysly natolik, že nám v ohrožení mnohonásobně zvyšují šanci na přežití. Jenomže zdravý je strach pouze v omezené míře. Pokud žijete v každodenním strachu, dříve či později se ozvou různé zdravotní potíže. V roce 1971 byl proveden takzvaný Stanfordský experiment. Dobrovolníci byli rozlosováni do dvou skupin, první sehrála roli dozorců vykonávajících běžný směnný provoz, po němž žili normálním životem. Druhá skupina hrála roli odsouzených umístěných do cel experimentálního vězení. Během velmi krátké doby každý zúčastněný přijal svou roli, jako by ani nešlo o experiment, ale o realitu. Začalo docházet k psychickému týrání, šikaně a ponižování. Nakonec se experiment organizátorům natolik vymkl kontrole, že musel být předčasně ukončen. Přestože se mělo jednat pouze o vědecký výzkum, na jeho konci zůstalo několik jedinců zasaženo posttraumatickou stresovou poruchou.
A skutečná věznice není žádný experiment, který se dá odpískat, když se věci vymykají kontrole. Je to reálný svět, koncentrované zlo ve všech možných podobách. Vlivem nedostatku dozorců vstupují do tohoto světa mladí lidé, kteří zrovna odmaturovali například na zemědělce. Bez zkušeností a bez řádného psychologického nebo pedagogického vzdělání najednou získají obrovskou moc nad druhými – nad vězni. Vězeň je sice člověk zbavený svobody, ale nikdy nevíte, co je zač, natož co vše může mít za sebou. Jde o člověka nevyzpytatelného, nepředvídatelného, většinou opovrhujícího dozorcovou autoritou. A tak se může stát, že se velmi rychle ocitnete v centru dění Stanfordského experimentu.
Nastane-li situace, kdy takovémuto pseudodozorci-rychlokvašce rupnou nervy, vězně si, jak se říká, „podá někde bokem“ a případné vysvětlení svého jednání omluví nutným zákrokem za použití nezbytných donucovacích prostředků. Natrefí-li na vězně „rváče“, který mu jednu uštědří, byť by se jednalo o neprokazatelnou sebeobranu, následuje brutální odvetný útok opět omluvený nutným zákrokem, pokračuje trestním stíháním pro napadení veřejného činitele a končí navýšením trestu vězně. Pokud by vězeň namísto fyzické obrany zvolil obranu právní cestou, aniž by měl možnost své tvrzení důkazně podložit, otočí se celá věc proti němu samotnému v podobě stíhání za křivé obvinění. V pozici vězně nelze v těchto případech skutek nijak dokázat. A tak se nám do našich věznic vrací totalitní praktiky v podobě mladých nezkušených dozorců, již jsou opojeni nesmírnou mocí nad jinými životy. A tak vznikají lékařské zprávy o tom, že si vězeň ruku zlomil sám. Mohl bych i vyprávět o častém vytírání podlah chodby či koupelny potřísněných krví, neboť podle oficiálního vysvětlení šlo pouze o vylitý čaj.
Světlé výjimky to nemají snadné
Ovšem na druhou stranu je také nutné zmínit o mnoho let zkušenější dozorce, kteří pláště totality dávno spálili. Ty, kteří si z nějakého důvodu zachovali čest, rozum a lidskost v srdci. Ty, kteří si respekt odsouzených zasluhují férovým jednáním a nevynucují si ho pouze silou. Ty, kteří se drží zásady „jak vy k nám, my k vám“. Ty, kteří si už nepotřebují nic dokazovat.
Do vězeňského světa vstupují i neuniformovaní zaměstnanci jako sociální pracovníci nebo vychovatelé, naplněni ideály a chutí dokázat aspoň pár těch jedinců přivést na tu správnou cestu. Ale během pár let se i oni sami nakazí výše popsaným virem. Veškerý idealismus a pozitiva jsou pomalu a neodvratně požírány a namísto nich nastupuje apatie a nezájem. I mezi těmito zaměstnanci však naleznete imunní jedince, kteří čelí i útokům z vlastních řad.
Ti i přes všechny překážky a opovržení pomáhají odsouzeným a snaží se o zachování spravedlnosti. Staví se proti šikaně, útlaku i bezpráví. Ovšem když už takového „nezkaženého“ zaměstnance naleznete, je to vzácnost. Vzácnost srovnatelná s nálezem vltavínu uprostřed pole Jihočeského kraje. Zvednete ho z oranice, pohlédnete skrze něj proti slunci a žasnete. Jeho fascinující modrozelený průsvit, jeho naprostá jedinečnost a vzácnost. Očistíte ho a uchováte s maximální péčí. Ovšem tupec v něm spatří maximálně šutr, který opět zadupne do země. A přesně takhle naleznete pár zaměstnanců, kteří by upřímně rádi smysluplně pracovali s odsouzenými, kdyby jim kolegové z vlastních řad neházeli klacky pod nohy. Těch si skutečně vážím.
Strach vedoucí k tragickým koncům
Ve vězení všude, na všech frontách panuje strach. Mezi samotnými dozorci, odsouzenými i neuniformovanými zaměstnanci vězeňské služby. Na straně jedné mají zaměstnanci strach, aby dokázali udržet své nervy na uzdě, aby se ubránili výsměchu svých kolegů či verbálních útoků vězňů. Na straně druhé žijí v ustavičném strachu a stresu po mnoho let sami vězni. Strachu ze šikany, z ponižování či represí od zaměstnanců vězeňské služby. Strach bez rozdílu všechny natolik ochromuje, že ztrácí soudnost, lidskost a zdravý rozum. Vytváří situace ukazující skutečný charakter každého člověka. Situace, v nichž jakékoli jednotlivé rozhodnutí má nějakým způsobem dopad na celou komunitu. Každý si musí najít způsob, jak se dokáže se strachem vypořádat tak, aby jeho rozumové schopnosti nebyly natolik ochromeny, že by tím způsobily přímo fatální následky. Proražená lebka, natržená slezina, zlomeniny, podlitiny, smrt. Tohle vše dokáže způsobit strach.
Veřejnoprávní televize v jednom ze svých pořadů o vězeňství krátce zmínila statistiku sebevražd našich vězňů, kdy uvedla cca 27 obětí mezi roky 2016 a 2017. Což lze vyjádřit mnohem výstižněji tak, že každých 14 dní spáchá v našich věznicích jeden člověk sebevraždu. A to už je alarmující číslo. Nikde však není zmíněno, z jakého důvodu dokázali dojít až tak daleko. Ani to, o kolik sebevražd se v daném období pokusili neúspěšně.
Vězni se neskládají pouze z opovrženíhodného odpadu na okraji lidské společnosti. Jsou mezi nimi i slušní lidé, na které čekají spořádané rodiny. Mnoho těchto životů nemuselo vyhasnout, kdyby nebyl rozum ochromený strachem. Je třeba si uvědomit, že věznice není žádný Stanfordský experiment, který jde odpískat. Lidé z něj neodchází „pouze“ s posttraumatickou stresovou poruchou. Je to místo, v němž se mnohdy i zbytečně umírá.
