Zápisky českého vězně: Hrdinství vám ve vězení moc dlouho nevydrží, hrdinové totiž dopadnou špatně
Ve vězení nemám z pochopitelných důvodů přístup k internetu, přesto se ke mně zprostředkovaně dostávají čtenářské komentáře k mým článkům. Chtěl bych poděkovat za všechny vaše názory i připomínky, i za ty, s nimiž nemohu souhlasit. A právě těm bych chtěl věnovat svou pozornost. Pokusím se uvést pár věcí na pravou míru a předložit holá fakta, po nichž někteří z vás volají. Souhlasím s názorem, že je věznice místo, v němž je člověk za trest, a nejedná se o státem hrazenou rekreaci. Na druhou stranu je ale výkon trestu odnětí svobody jasně definován zákonem. V 21. století by v civilizované zemi měl být vykonáván důstojně a především tak, aby ho člověk přežil ve zdraví.
Nechci, aby má další slova vyzněla nějak rasisticky, proto se předem omlouvám, pokud by to tak někomu vyznělo, ale musím uvést jednu skutečnost. Tyká se osazenstva v našich věznicích, a to takzvaných nepřizpůsobivých Romů, kterých je ve výkonu trestu vysoká část. Přestože jsou venku označováni jako „menšina“, v base je to pro změnu většina a menšinou jsme my ostatní, často jimi označovaní jako „gádžové“. Někteří neumí ani v dnešní době číst a psát. Dokonce najdete případy, které věří, že je našim prezidentem Václav Havel. S takovýmito lidmi je soužití velmi těžké. Každého z nás se snaží jistým způsobem domestikovat, jako nějakého psa. Buď po vás chtějí dělat nákupy ve vězeňské kantýně, samozřejmě za vaše peníze, nebo různé služby typu praní prádla či úklidu nebo odevzdávání části vašeho přídělu stravy. Pokud si myslíte, že byste se dokázali ubránit a vyřešili vše silou, pak vás velmi rychle z tohoto omylu vyvedou.
Proti přesile nemáte nejmenší šanci
Kupříkladu takový Gustav už neseděl poprvé a věděl moc dobře, jak se má chovat a pohybovat ve vězeňském prostředí. Ale čeho je moc, toho je příliš. Jednoho dne i Gustavovi přetekl pohár trpělivosti, a jelikož to byl chlap jako hora, co uměl rány rozdávat, rozhodl se těmto individuím postavit. Ovšem jedna věc je postavit se jednomu či dvěma maniakům a druhá věc je ubránit se, když se jich na vás sesype pět či šest. Než se Gustav nadál, obklopila ho kopa šílenců bez morálních či vůbec jakýkoli zábran, kteří do něj kopali a mlátili ho vším možným. Samozřejmě Gustav situaci nezvládl a skončil na operačním sále s protrženou slezinou, těžkým otřesem mozku a spoustou dalších vážných zranění, které jen zázrakem přežil.
Gustav chtěl svoji situaci rázně vyřešit, ale jsou i tací, kteří nic řešit nechtějí, přesto se dostanou do situací, ze kterých vyváznou jen zázrakem. Jedním takovým je i Marek. Marek se snažil být v base nenápadný. Byl to bezproblémový kluk, který si hleděl jen svého a nijak nevybočoval z řady. Jednou v práci se jeho pohled zkřížil s jedním takovýmto cvokem. Ten se ho hned zeptal: „Na co sakra čumíš?!“ Následovala salva sprostých nadávek. Než se Marek začal omlouvat, ležel v bezvědomí na zemi s proraženou lebkou od železné tyče. Ale i v tomto případě stál u Marka anděl strážný. Operace mozku, kterou absolvoval, dopadla dobře a Marek přežil.
Ještě pořád si myslíte, že tohle je v pořádku? Když s některým takovýmto maniakem spor ustojíte a on vám řekne do očí, ať si kryjete záda, že nebudete vědět dne ani hodiny, kdy přijde odplata, pak veškeré vaše hrdinství je to tam. Mnoho „diskusních hrdinů“, kteří mají jen silné řeči o situacích, které nezažili, se ve věznicích sesypou jako první. Během roku 2016–2017 spáchalo v našich věznicích 27 vězňů sebevraždu. Statistiky o těch, kteří ji přežili a které se podařilo zachránit, se ale nevedou nebo minimálně nezveřejňují.
Trest ano, ale přiměřený
Občas prostě nastanou situace, kdy je opravdu těžké vykonávat trest za své činy v místech, v nichž nemáte jistotu, zda přežijete ve zdraví. Kdyby bylo trestem pouze to, že je člověk zavřený – odloučený od všeho, co má rád a na čem mu opravdu záleží, pak by bylo vše v pořádku. Nevidět vyrůstat své děti, nesmět si s nimi hrát, to je trest. Nesmět chodit na místa, která má člověk rád, nebo nesmět dělat věci, které má rád, to je trest. Muset snášet zákonem dané podmínky a nesmět se rozloučit s umírajícími členy rodiny, to je trest. Ale pokud vám není dopřána zdravotní péče, nebo vás naopak ohrožují na zdraví a životě, to už přeci není ten trest, který vám byl soudem udělen. To už není v pořádku.
V médiích každý den najdete reportáže z oblasti kriminality, převážně jde o závažné trestné činy. Vraždy, znásilnění, výrobu a distribuci drog. Ale naše věznice praskají ve švech kvůli mnohým odsouzeným, kteří dostávají velké tresty za poměrně banální skutky. Není to dlouho, co předsedkyně petičního výboru a exministryně spravedlnosti Helena Válková na semináři, který pořádala, připomněla, že ČR je v přepočtu vězňů na obyvatele na nejvyšších příčkách. Průměrně má naše republika 200 vězňů na sto tisíc obyvatel a nutno dodat, že celoevropský průměr je 125. Naše vězeňství už sice řeší i v Poslanecké sněmovně, ale je to jen rokování bez výsledků a počet vězňů vesele roste dál.
A naše věznice už překračují svou kapacitu. Zatímco by mělo být ve věznicích přibližně dvacet tisíc vězňů, je jich přes 21 tisíc. A to nemluvím o dalších tisících lidí, kteří čekají na nástup trestu. Na sto míst ve věznicích jen loni připadlo 106 vězňů. Takže si myslím, že mé informování o stavu a podmínkách v našich věznicích má něco do sebe. Lidé by se měli začít zajímat i o to, že v našem systému není něco v pořádku. Daňoví poplatníci přispívají do vězeňské sféry nemalé peníze, které by se daly vynaložit mnohem účelněji, kdyby bylo v našem systému vše v pořádku. Aspoň na evropském průměru. Vězeňská problematika se totiž týká naprosto všech. Ať už vězňů samotných nebo těch, kteří na nástup teprve čekají, či nesrovnatelného množství těch, kteří se drží a snaží se žít tak, aby se za katr nedostali.
Policajti a politici jsou jiná kategorie
Jsem rád, že mé články působí dostatečně odrazujícím způsobem, protože vězení opravdu není žádná rekreace hrazená státem. Ti, kteří mají odvahu psát komentáře bagatelizující skutečnost o vězeňském světě (pod anonymními profily), převážně jako první v base nejvíce pohoří. Pokud se ovšem třeba nejedná o bývalé politiky nebo členy bezpečnostních složek.
Kupříkladu si vzpomínám na bývalého policistu, který úkladně zavraždil svou manželku a vhodil její tělo do septiku a pak hrál nešťastného muže, který pohřešuje svou milovanou ženu. Teď je za svůj čin v base. Má státní ochranu, dozorci ho zdraví: „ Dobrý den, kolego, jak to dnes jde?“ Pracuje na venkovním nestřeženém pracovišti a jezdí si na pravidelné přerušení trestu domů. Policajti a politici zkrátka tu basu nikdy neokusí v celé její kráse.
Každý má právo vyjádřit svůj názor. Jak už jsem se zmínil v úvodu, jsem vděčný za každou vaši reakci. Aspoň je vidět, že toto téma není veřejnosti až tak lhostejné. Byl bych ale rád, kdyby jste se zamysleli více do hloubky, než nějaký komentář napíšete. Nepíši vám totiž o sobě (tedy krom prvního dílu tohoto seriálu), píšu o vězeňství jako takovém a jeho problémech, které by podle mne nikdo neměl brát na lehkou váhu.
