Šílenství v brazilském dolu na zlato: V honbě za pokladem zemřely tisíce lidí
Ještě v lednu roku 1979 byla Serra Pelada bezvýznamnou zemědělskou vesnicí, jakých jsou v amazonském deštném pralese tisíce. Vše změnila obyčejná dětská hra, která místní mladíky zahnala až do říčky Rio Sereno. V ní objevili šestigramový valoun zlata, který odnesli k majiteli půdy, místnímu farmáři Genésiovi Ferreirovi da Silva. O dva měsíce později už Silvovy pozemky okupovalo na 22 tisíc lidí.
Geologický průzkum totiž potvrdil, že brazilský zemědělec „sedí“ na jednom z největších nalezišť v Jižní Americe. Zlatokopové brzy nalezli obří valouny, z nichž ten největší vážil 6,8 kilogramu a dnes by měl cenu přes 6,5 milionu korun. Ke zlatému dolu se původně dalo dostat pouze letadlem anebo pěšky. Lidé tak byli často nuceni utratit veškeré úspory za převoz taxíkem až na konec „civilizace“, odkud pokračovali deštným pralesem po svých dalších zhruba 20 kilometrů. Okolo prohlubujícího se povrchového dolu pak brzy vyrostlo celé město ze stanů a chatrných chýší. Doprava jakéhokoliv stavebního materiálu byla příliš obtížná.
Naleziště připomínalo spíše mraveniště než skutečný důl. Vzhledem k absenci oficiálních záznamů je jen velmi obtížné odhadnout, kolik osob se v Serra Pelada vlastně pohybovalo. Odborníci ale mluví o minimálním počtu 100 tisíc lidí, což by z brazilské vesnice udělalo jeden z vůbec největších dolů na světě.
„Zježily se mi snad všechny chlupy na těle,“ vzpomíná fotograf Sebastião Salgado na okamžik, kdy poprvé dorazil na místo. „Přišlo mi, že jsem se vrátil na počátek věků. Takhle nějak jsem si představoval stavbu pyramid.“
Horníci dostávali přidělený prostor 2x2 metry a prokopávali se stále hlouběji a hlouběji dolů. Nikdy ale nevěděli, zda je člověk vedle nich ještě naživu. Šachty tak byly různě hluboké a řetězovým efektem docházelo k dalším a dalším závalům. Pokud se pracovníkům podařilo velké pytle naplnit horninou, čekala je ještě cesta na vrchol dolu. Tedy zhruba 400 metrů vysoká soustava dřevěných a provazových žebříků. S 60 kilogramy na zádech. Pokud přežili i tuto cestu, dostali za pytel zhruba 20 amerických centů, případně bonus za v hornině nalezené zlato.
Již tři měsíce po zahájení prací musela správu dolu převzít armáda. Vláda tak chtěla zabránit nevídanému vykořisťování pracovníků. Například obyčejný litr vody byl prodáván za tehdy astronomické 3 dolary. Majitelé se nakonec dohodli se státem na odkupu veškerého zlata, které bylo vytěženo, za 75 % tehdejší ceny na londýnské burze. Šlo o zhruba 45 tun, přičemž se ale předpokládá, že více než 90 % zlata bylo propašováno pryč.
Dnes je již důl 20 let opuštěn a na dně rukama vyhloubené jámy je malé jezero. Geologické průzkumy nicméně předpokládají, že pod hladinou se stále ještě skrývá na 20–50 tun zlata.
