Zápisky českého vězně: Zbavit se nepohodlného spoluvězně není moc složité, pomohou nástroje prevence
Jak jsem nastínil v minulém dílu tohoto seriálu, jsou naše věznice rodinnými podniky, jejichž pracovní pozice se dědí z generace na generaci. Dovolávat se ve vězení spravedlnosti je pro odsouzeného hodně složité, pokud v různých vězeňských orgánech sedí příbuzní z jedné rodiny. Kam se tedy může odsouzený dovolat spravedlnosti? Že by GIBS? Jde přeci o zcela nezávislý vyšetřovací orgán. Nebo ne? No jak se to vezme…
Ano, v televizním zpravodajství jste mohli sledovat kauzu věznice Heřmanice, ve které GIBS odhalila rozkrádání kovošrotu, do něhož byli zainteresováni nejen vězni, ale především dozorci. Ale je opravdu všechno zlato, co se třpytí? Tu a tam se prostě vyskytnou situace, kdy je třeba obětních beránků, aby ustal hněv bohů. Občas se nejslabší jedinci musí obětovat. Ovšem pouze do takové míry, aby se vlk nažral, ale koza zůstala celá. V tomto případě dozorci „pouze” kradli. Co když zaviní úmrtí vězně? Myslíte si, že dojde k dalšímu obětování? Ale kdepak! To si už věznice na triko vzít nemůže.
Prostě zemřel jeden vězeň, identifikační kód se vymaže, hrob zaroste trávou a za pár měsíců ani nikdo nepozná, že pod tou trávou leží člověk. Člověk, jenž byl souzen, odsouzen, ale výstupu se nedožil. A jeho rodina? Pokud nějakou měl, zajisté jí došla kondolence se zprávou, v níž je napsána ta známá věta: „Proběhlo důkladné šetření, které neprokázalo cizí zavinění.“ Tečka. Když pak někdo bude chtít tento hrob odkrýt, buď do něj sám zapadne, nebo bude jen vzteky řvát do nekonečné prázdnoty. A GIBS? I ten odhodí brambor, když je příliš horký. Myslíte si, že i v tomto případě přeháním? Pak se opět mýlíte. Protože i takovýto případ je mou zkušeností.
Jak se zbavit nepohodlného spoluvězně
A co tolik vyzdvihovaná prevence, kterou má zajišťovat Oddělení prevence a stížností (OPaS)? Toto oddělení v současné době slouží jako nástroj bojů mezi samotnými odsouzenými. Tu a tam zasáhne v případech, které jsou opodstatněné. Bohužel jsou čím dál častější případy, kdy si vězni prostřednictvím prevence vyřizují své účty. A není to nikterak složité. Stačí někomu podstrčit telefon nebo jen SIM kartu, nebo trochu marihuany či injekční stříkačku, jindy zase nasypat drogy do kávy.
Ovšem podobně funguje i křivé obvinění z šikany, distribuce narkotik nebo pašování proviantu z kuchyně. Pak už jen stačí vhodit anonymní lísteček s udáním do schránky „stížností” a věci se dají do pohybu. Najednou se jeden nestačí divit, když mu do cely naběhne tucet dozorců a prohledají mu všechny věci s pozitivním výsledkem, přestože drogy nikdy neužíval. Následuje izolování dotyčného, vyšetřování a trest. Dnešní vězni se už těchto praktik nikterak neštítí. Je jim jedno, zda tím jednoho pouze odstraní z oddílu nebo mu přivodí „nášup“, kdy je danému sděleno obvinění, které končí navýšeným trestem. Mnozí už neznají hrdost ani čest. Usilují pouze o vlastní zájmy. Ať je to silnější postavení na daném oddíle nebo přebrání kontroly nad vzkvétajícím trhem s narkotiky. Obdobné praktiky však nepoužívají jen vězni bojující mezi sebou, ale i vězeňský systém. „Prevencí“ rozbíjí jakoukoli soudružnost vězňů, kteří se tak stávají snáze ovladatelnými.
Ombudsman si zatím zachoval tvář
Takže objektivní a nezávislý nástroj k zachování kázně, pořádku a spravedlnosti se stává pouze jednostrannou zbraní, s níž vládne ten, kdo ji drží pevně v rukách. Kdo však má tu moc tohle všechno zastavit? Z vlastní zkušenosti vím, že existuje jen jediná instituce, která není prohnilá skrz na skrz. Instituce, která nepřetržitě bojuje s bezprávím, a to ne jen ve vězeňském systému. Je to kancelář veřejného ochránce práv, též známá jako kancelář ombudsmana. Tu jedinou se ještě nepodařilo nakazit šedou zónou.
Jinak je spravedlnost naprosto slepá. Některé zákony bezpráví pouze napomáhají. Ve vězení nesmíte mít žádné záznamové zařízení. Proč? Abyste tím neohrožovali bezpečný chod věznice, nebo aby se zabránilo shromažďování materiálu prokazujícího protiprávní jednání? Odsouzeným je zakázáno vytvářet odbory či sdružení. Proč? Aby se snížilo bezpečnostní riziko chodu věznice, nebo spíše aby umlčeli hlas volajícího po spravedlnosti. Systému je nejspíše znám citát Rudyarda Kiplinga: „Síla smečky je ve vlkovi a síla vlka je ve smečce.“ K udržení zářivého lesku je nutné tuto smečku rozehnat a jedincům nasadit náhubky.
Možná si teď říkáte: „Kdo jsi zač, že si vůbec dovoluješ kázat o spravedlnosti? Páchal jsi? Tak teď nes následky!“ Ano, to je pravda. Já ovšem přijímám svůj trest za porušení zákona. Ale zákon stanovuje, jakým způsobem se trest odnětí svobody má vykonávat. A ti, co tento zákon porušují, o co jsou lepší než mé porušení, tedy než já? Zákony přeci platí pro všechny bez rozdílu stejně. Měli bychom bojovat proti jakémukoliv bezpráví. Ať už jde o potlačování práv svobody podnikání či svobody slova. Pokud si stvoříme nástroje, kterými chráníme naše práva, musíme dbát na to, aby nedocházelo k jejich zneužívání. Musíme být přesvědčeni o každém našem kroku. Každý krok totiž vede k chůzi a každá chůze vede nějakou cestou. Člověk by se neměl bát cesty plné překážek ani jejich zdolávání. Neboť právě takové cesty nás vzdělávají, dodávají nám sílu a naplňují smyslem vlastní existence. Jak napsal Max Larner: „Strachu se musíme postavit čelem, to je základ našeho znovuzrození.“
