Černobylská pustina ožila turismem. Hitem už je léta, ale úspěšný seriál její atraktivitu ještě zvýšil
Z oblasti zkázy se už před lety stal turistický hit Ukrajiny. Okolí černobylské jaderné elektrárny přitahuje cestovatele od chvíle, kdy bylo možné do „zóny“ vstoupit. Její lákavost se však v čase mění. Aktuálně k místu přitahuje pozornost mimořádně dobře hodnocený seriál Chernobyl z produkce HBO. Co je na místě čeká?
Návštěvníky černobylské zóny zasáhnou tři silné dojmy – pocit vlastní malosti v porovnání se silou přírody, která postupně dobývá betonové a asfaltové plochy. Úzkost z prázdnoty celé oblasti a údiv nad gigantickými proporcemi sovětského plánování, jež dalo vzniknout nejen sociálnímu experimentu v podobě města Pripjať, ale také obřímu komplexu několika jaderných reaktorů.
Jedním z místních průvodců je i Nazar. Jako takřka každý Ukrajinec, i on má dvě zaměstnání – jedno na placení daní, jedno na uživení rodiny. Původně vystudovaný elektrotechnický inženýr si prováděním návštěvníků po zóně přivydělává, jak sám říká, „na to, až přijde nečekaně vysoký účet za plyn v zimě“. V zóně však, na rozdíl od vojáků, inženýrů a vědců, dlouhodobě nepobývá, jen návštěvníky provádí, vypráví historii místa a vysvětluje, co a jak zde funguje.
Ti, kteří do uzavřené oblasti zavítají, technicky nejsou turisté, ale „návštěvníci“. Tento status s udělením povolení ke vstupu do zóny schvaluje ukrajinské ministerstvo pro mimořádné situace, které má díky zvyšujícímu se zájmu světa o Ukrajinu v poslední době napilno. Není to přitom dáno jen konfliktem na Donbasu či anektovaným Krymem, ale obecně se zvedajícím povědomím o historii této velké země a způsobu, s nímž se dodnes vypořádává s následky jaderné katastrofy.
Prvním překvapením při cestě do zóny je množství kolegů − návštěvníků. Na prvním check-pointu ráno zpravidla stojí hned několik autobusů a mikrobusů. Druhým překvapením pak je zjištění, že městečko Černobyl není zdaleka tak vybydlené, jak se zdá: poskytuje totiž zázemí pro několik tisíc pracovníků, vojáků či vědců, kteří v zóně dlouhodobě pobývají a likvidují následky katastrofy.Tito lidé se v zóně točí na různě dlouhé směny podle toho, jak moc je jejich práce exponovaná radiačním dávkám. „Říkáme, že mají ‚lazy job‘,“ vysvětluje Nazar s tím, že dotyční zde třeba měsíc v kuse dřou, než nasbírají maximální povolenou roční dávku radiace, a zbytek roku pak jsou doma. Vláda jim i tak vyplácí patřičný plat, který je v tomto případě v závislosti na pozici až pětkrát vyšší, než by dostali jinde.
