Zápisky českého vězně: Drž hubu, jinak nepracuješ! Práce jako manipulační a represivní nástroj vězeňství
Každý normální člověk totiž bere práci jako samozřejmost k řádnému způsobu života. Jako zdroj obživy, příjmů k úhradě nájmu, inkasa či spoření a podobně. Asi by jen málo koho napadlo, že se dá pomocí titulu práce manipulovat, zastrašovat, či dokonce trestat. Ve vězení to ale přesně takhle funguje. Kupříkladu já jsem byl donedávna ubytovaný na malé cele po dvou a pracoval jsem na venkovním nestřeženém pracovišti u jedné soukromé společnosti. Sotva se mi však přihodil pracovní úraz a upozornil jsem na porušování bezpečnosti práce, ocitnul jsem se rázem na dlažbě. K tomu mě přestěhovali na jiný oddíl a celu s ubytováním „po devíti kusech“.
Rozhodně vám to neříkám proto, abych si mohl někomu postěžovat, ale mohl názorně ukázat, co v praxi znamená „práce jako manipulační a represivní nástroj“. Kdybych totiž jednoduše držel hubu, dál bych směl opouštět věznici a pracovat v civilním sektoru. Jenomže mně je proti srsti, když se zákony a předpisy upravují tak, aby byly aplikovány pouze jednostranně. Zákony přece mají platit pro všechny bez rozdílu stejně.
Nezaměstnanost vězňů na vzestupu
Před rokem 1989 byla ve vězení přímo povinnost pracovat. Ten, kdo měl tu odvahu práci odmítnout, byl potrestán takzvanou dírou, tedy umístěním na mnoho dní do samovazby. A ti, kteří rozum opravdu neměli a dál odmítali pracovat, skončili u soudu, který jim pobyt ve vězení ještě prodloužil. Ale na druhou stranu práci měli všichni a tím pádem nikomu nic nescházelo, tedy krom svobody. Přestože se tu a tam objeví zpráva, v níž se vězeňská služba pyšní, kolik procent vězňů je schopná zaměstnávat, v porovnání s historií je dnešní zaměstnanost vězňů opravdu žalostná.
Některé věznice nám prezentují možnost pracovat jako nějakou formu odměny. I když by měly brát ohledy na to, zda má odsouzený dluhy či vyživovací povinnost, neexistuje žádný mustr, podle něhož se odsouzený zařadí. A tak se stává, že ten, kdo dělat prostě nechce, je do práce nucen, a kdo dělat opravdu chce, toho věznice ne a ne zaměstnat. Čím víc si pak vězeň stěžuje a žadoní, že chce pracovat, tím déle bude na práci čekat.
Liší se i případné tresty za odmítání práce. Vězeň sice dnes nemůže odmítnout práci ve vnitřním provozu věznice, ale může tak učinit u práce u soukromého subjektu mimo věznici. A kdyby náhodou vězeň některé práce ve věznici odmítal, sice může být kázeňsky potrestán, ale pobyt za mřížemi si tím už rozhodně neprodlouží.
Osel honící se za mrkví na klacku
Převážná většina vězňů pracovat chce, mají k tomu ovšem různé důvody. Někdo touží po práci, aby si vydělal na kafe, tabáček, hygienu či nějaké potraviny, protože nemá nikoho, kdo by mu mohl něco poslat. Jiný chce splácet své dluhy, platit výživné nebo jen tak přispívat svým dětem. Ale jsou i tací, kteří disponují vlastními finančními prostředky, přesto chtějí chodit do práce, aby se dostali aspoň na těch pár hodin pryč z oddělení, kde to časem bez práce člověku hodně leze na mozek.
Tak či onak, jakmile věznice zavětří, že vězeň po práci touží, začne toho využívat a z takovéhoto vězně je rázem osel, který se honí za mrkví přivázanou na klacku, který nese na vlastním hřbetě. Takže se snaží dělat vše možné pro to, aby tu vytouženou práci nakonec dostal. Někdy věznice taktně naznačí, že by dotyčný mohl absolvovat nějaký vzdělávací či motivační projekt s tím, že se pak dostane do práce, a tak chytnou další zlatou rybku do sítě upletené z dotací. Jindy se odsouzený dostane do práce výměnou za jakékoli informace týkající se dění okolo jiných odsouzených a podobně. Když se vězeň vzepře a snaží si práci nárokovat a tlačí moc na pilu, pak se v pořadníku propadá stále hlouběji a hlouběji – až k posledním uchazečům.
Tvrdá facka reality za mřížemi
Na druhou stranu, když už někdo pracuje, tak má nad hlavou Damoklův meč, který vězně drží v neustálém strachu a obavách, že může být z vytoužené práce kdykoliv vyřazen. Existují sice nástroje, které by měly chránit pracovněprávní vztah odsouzených, ale v drtivé většině se tato nařízení zcela běžně porušují. Jako důvody pro vyřazení odsouzených se používají ty, které by oficiálně ani být použity nemohly. Ale věznice vsází na neznalost odsouzených a dělá si s nimi, co se jí zlíbí. Kupříkladu vám mohu uvést jeden případ mého známého, který se dočkal pracovního zařazení a následného vyřazení s kázeňským trestem jako bonbónek. Říkejme mu třeba Mirek.
Mirek byl po těžké autonehodě, podstoupil složitou operaci lebeční dutiny. Tuto skutečnost mu připomíná propadlá spánková část vždy, když se podívá do zrcadla. I Mirek se toužil dostat do práce. A také se tam dostal, ovšem záhy ho vyhodili i s trestem. Dostal se totiž na pracoviště, které fyzicky nezvládal, a rozbolela ho hlava. Mirek proto požádal o jinou práci s tím, že tu stávající ze zdravotních důvodů nezvládá. A to, jak se k případu postavila vězeňská služba, si přečtěte z rozhodnutí o uložení kázeňského trestu odsouzenému, které vám bez úprav přepisuji. Pouze z pochopitelných důvodů musím upravit identifikační znaky zúčastněných osob a míst:
„Dne 15. 2. 2019, cca v 8:55 hod. bylo do věznice telefonicky oznámeno od dozorce pprap. X, který byl ve výše uvedený den velen denním rozkazem jako dozorce na nestřeženém pracovišti, že odsouzený Miroslav odmítl splnit pracovní povinnosti. Odsouzený byl v rámci pracoviště přidělen na armovací oddělení a on tuto práci odmítl s tím, že ji nezvládne. Službu konající dozorce pprap. X se pokoušel odsouzenému opakovaně slovně domluvit, aby tuto práci vyzkoušel. Odsouzený Miroslav přesto pprap. X sdělil, že odmítá plnění konkrétních pracovních povinností a žádá o eskortu zpět do věznice.
Odsouzený Miroslav se tak dopustil porušení ustanovení § 28 odst. 1, zákona č. 169/1999 Sb., kde je výslovně uvedeno, že odsouzený, který byl zařazen do práce, je povinen pracovat, pokud je zdravotně k práci způsobilý. Na základě výše uvedených skutečností a za použití ustanovení § 46 odst. 3 písm. a) a odst. 4 zákona č. 169/1999 Sb., o VTOS, ukládám odsouzenému kázeňský trest – důtku.
Odůvodnění:
V rámci provedeného kázeňského řízení s odsouzeným byly ve věci objasnění spáchání kázeňského přestupku použity listinné důkazní prostředky, jejichž obsah jednoznačně prokazuje vinu odsouzeného. Jedná se především o písemné vyjádření vedoucí personálního oddělení firmy, dále se jedná o dokumenty prokazující udělený souhlas s prací u soukromého subjektu ze strany odsouzeného a dále se jedná o popis pracovní činnosti, ve kterém byl odsouzený seznámen s druhem vykonávané činnosti a charakterem pracovních podmínek.
Dále byl ve věci dokazování zavinění odsouzeného zpracován služební záznam pro podání vysvětlení, ve kterém pprap. X zcela jasně popsal situaci, při které odsouzený odmítl splnit zadaný pracovní úkol. Odsouzený ve svém vyjádření před uložením kázeňského trestu uvedl, že údajně měl bolesti hlavy, jelikož je po těžkém úrazu hlavy. Zároveň ale přiznává jako svou chybu, že před zařazením do práce o svém zdravotním problému nikoho neinformoval.
Na základě zjištěných skutečností a po pečlivém zhodnocení důkazních prostředků a s přihlédnutím ke skutečnosti, že se v případě odsouzeného jedná o první případ, kdy se dopustil spáchání kázeňského přestupku po dobu výkonu trestu odnětí svobody, jsem proto přistoupil k uložení nejmírnějšího kázeňského trestu, důtky. Při rozhodování bylo přihlédnuto k aktivnímu plnění programu zacházení ze strany odsouzeného po dobu výkonu trestu a jeho dosavadního bezproblémového výkonu trestu odnětí svobody. Lze se tedy důvodně domnívat, že zvoleným druhem uloženého kázeňského trestu bude v případě odsouzeného dosaženo výchovného účelu a že zvolený kázeňský trest tak bude mít výchovný efekt pro osobnost odsouzeného a jeho případnou nápravu.“
Jenom dodám, že Miroslav byl z práce vyhozen a raději ani nepodával stížnost proti uloženému kázeňskému trestu. Do konce jeho trestu zbývá osm měsíců, a jak sám říkal, chtěl by to dosedět v klidu s nadějí, že mu nějakou vhodnou práci najdou.
Dvě volby – obě špatné
Věznice také kalkulují se skutečností, že valná většina odsouzených nerozumí právním úpravám – a buď se bránit neumí, nebo mají strach. Paragrafy si upravují jen pro své potřeby a ignorují ty, které vězně chrání nebo by je chránit měly. Z mého hlediska se v tomto uvedeném případě dopustily pochybení hned dva subjekty. Jednak samotná firma, která po ohlášení skutečnosti měla odsouzenému přidělit jinou práci ve smyslu ustanovení dle § 41 odst. 1 písm. a), a odst. 6, zákoníku práce. Ale i věznice, která rozhodně neměla odsouzeného trestat za to, že ze zdravotních důvodů odmítl vykonávat konkrétní pracovní činnost. Hlavně mi rozum nebere, jaký výchovný účel má takovýto trest pro odsouzeného, který pouze využil svého práva odmítnout výkon práce, o níž se opodstatněně domnívá, že ohrožuje jeho zdraví, jak je uvedeno v § 106 odst. 2 zákoníku práce.
Takovýchto případů existuje mnoho a jen málokterý odsouzený má odvahu a znalosti se bránit. Věznice s klidem porušují nařízení generálního ředitele vězeňské správy a vězně z práce vyhazují, jak se jim zlíbí. Stačí i sebemenší přešlap, který nijak nesouvisí s prací, a vězeň je rázem na dlažbě. Stačí i tak málo, že vězeň poukáže na nedostatky či porušování bezpečnosti práce a ochrany zdraví při práci, přestože to je jeho povinnost, se kterou byl proti podpisu smlouvy seznámen. Pokud se nic vážného nestane, drž hubu a makej. A pokud dojde k porušení bezpečnosti práce a něco se přece jen stane, nes si následky za to, že jsi to včas neohlásil. I takhle se dá stručně vyjádřit, jak to v praxi funguje.
Pracovní zařazení vězňů bych hodnotil jako nástroj manipulativní a represivní povahy, který si vězeňská služba pěkně hýčká pod pokličkou. Je sice pěkné, když vám v televizi ukážou, jak někteří odsouzení pracují na různých pracovištích, ale už neuvidíte „zákulisí“ – tedy to, za jakých podmínek kolikrát musí vězni pracovat. Hlavní je, že nějak profitují soukromé subjekty – firmy a vězeňská služba. Vězeň je jen vězeň. Položka, číslo mezi mnoha tisíci.
