Zápisky českého vězně: Resocializace hraním kulečníku a sledováním filmů. Systému nápravy chybí koncepce
Věznice odsouzeným nabízejí různé aktivity, které jsou součástí takzvaného resocializačního programu zacházení a které mají podporovat individuální cíle resocializace každého vězně. Praxe vypadá následovně: Kulturní či filmový kroužek, kdy se díváme na televizi a sledujeme filmy. Sportovní kroužek, kdy si zahrajeme fotbálek, nohejbal nebo kulečník. Čtenářský kroužek, kdy se vyvalíme na kavalec a přečteme si knížku nebo časopis. Výtvarné a rukodělné činnosti – kdo chce, maluje nebo si něco plácá z hlíny. A tak podobně. Vše, co děláme, abychom zabili nudu, je nazváno kroužkem. Ale v žádném z těchto nesmyslů nenacházím nic, co by mě mělo přivést k uvědomění si své trestné činnosti, přijetí zodpovědnosti, natož snížení kriminálního chování a recidivy. Tedy krom uvědomění si toho, že jsem za katrem.
Při počítačovém kroužku si tak mohu napsat dopis na počítači a v kroužku stolních her zahrát šachy nebo karty. Pod činností nazvanou udržování prosocionálních kontaktů se neskrývá nic jiného, než že si volám a píši s rodinou, přítelkyní či přáteli a zvu je na návštěvu. Ale to mi přeci nemusí nikdo říkat! Když mám rád je a oni mě, tak je přeci logické, že si budeme psát, volat si a vídat se na návštěvách.
Užitečné programy existují, ale nejsou pro všechny
Abych ale jen nekritizoval. Existují i programy, díky nimž si člověk opravdu může uvědomit své protizákonné jednání včetně dopadů na oběti trestných činů. Ty ale nejsou povinné, jsou jen dobrovolné. Pro příklad uvedu program „3Z“ (zastav se, zamysli se, změň se) nebo program „VIT“. Ten byl vyvinut na základě zkušeností práce s oběťmi a pachateli trestných činů. Účastníkům programu má pomoct porozumět dopadům jejich jednání na oběti, jejich blízké, pachatelovu rodinu a komunitu. Odsouzený má najít možnost vhodného odčinění újmy, kterou způsobil, a zamyslet se nad svými postoji a hodnotami, které vedly ke spáchání trestné činnosti. Má převzít odpovědnost za vlastní jednání a porozumět tomu, co dělat v budoucnosti jinak.
Zmíněné programy už odpovídají stanovenému účelu výkonu trestu odnětí svobody. Ovšem jsou jen dobrovolné a na jejich účast si odsouzený musí podat přihlášku. Takže místo aby odsouzení povinně absolvovali tyto smysluplné programy, musí se povinně dívat na filmy, hrát kulečník nebo se válet a číst knížky. Ve finále jde odsouzený k soudu s žádostí o podmínečné propuštění, kdy je na něj vypracován posudek podle algoritmů. Speciální pedagog s vězněm neprovede ani pohovor, aby zjistil, jak se stav věcí u dotyčného vyvinul. Pouze se zadají údaje do počítače a hle, počítač rozhodl, že je vězeň nenapravitelný zločinec. Ano, na tato rozhodnutí jsou přece tabulky. Nepotřebujeme tedy vlastně ani speciálního pedagoga, neboť stačí IT zaměstnanec, který bude krom tištění letáků také zadávat údaje odsouzených do jakéhosi počítačového programu.
Za zmínku stojí i to, že mnohé ze stanovených cílů jsou jen stěží proveditelné, když samotné věznice brání k jejich naplnění. To je ovšem už na samostatnou kapitolu, kterou si představíme v dalších dílech.
Sociální pracovníci – funkce, která skutečně pomáhá
Program zacházení bývá často nerovný. Ve věznicích se nachází poměrně vysoká skupina drogově či jinak závislých odsouzených, se kterými se jedná naprosto odlišně než s běžnými vězni. Z této skupiny se vybírají ti „nejohebnější“, kteří mají vlastní oddíly s mnoha výhodami oproti běžným vězňům. Jsou považováni za „nemocné“, kteří se ještě dají vyléčit. Takové oddíly má mnoho věznic. Nejčastěji se jedná o takzvané specializované oddíly pro výkon ochranného léčení protitoxikomanického. Je to obdobné jako u zmíněných aktivit. Namísto toho, aby si těmito oddíly prošli všichni uživatelé drog povinně, vybírají se do nich pouze někteří, zatímco ostatní feťáci si užívají na běžných oddílech drogových dýchánků až do svého propuštění. Pak se není ani čemu divit, že vylezou ven, hned se nafetují a dál páchají trestnou činnost. Takhle přece resocializace nemůže fungovat.
Samostatně musím zmínit sociální pracovníky ve věznicích. Tady totiž musím přiznat, že je jejich práce ve všech ohledech konstruktivní s individuálním přístupem ke každému vězni. Starají se o to, aby měli odsouzení platné doklady, učí je, jak jednat s úřady. Navrhují přijatelná řešení dluhové problematiky vězňů a aktivně zapojují odsouzené do řešení těchto problémů. Připravují odsouzené na propuštění, kdy se jim snaží zajistit práci, případně jejího zprostředkovatele. Pomáhají s hledáním ubytování, s dopravou a podobně. Pokud má odsouzený strach o rodinného příslušníka, který je v nemocnici, sociální pracovníci se s ním zkontaktují a odsouzeného informují o stavu věci. Jejich práce je opravdu zásadní pro mnoho odsouzených a má pro ně hluboký význam.
Prioritou má být resocializace
Běžný vězeň je pouze jedním kusem v obrovském stádu a resocializace v pravém slova smyslu se mění v jakousi pseudoresocializaci. Účel výkonu trestu se soustřeďuje de facto jen na ochranu společnosti před pachateli trestných činů. Pokud bude vězeňská služba jen nástrojem důsledků kriminality bez zaměření se na příčiny a prevenci, nemůže se nikdo divit, že máme tak vysokou recidivu. V současnosti je totiž účel výkonu trestu odnětí svobody chápán prioritně jako ochrana společnosti. Resocializace je až sekundární účel, přestože zákon hovoří opačně. Tedy tak, že prioritou má být resocializace.
Chytrou hlavu z generálního ředitelství, která vytvořila tabulky počtu vychovatelů ve věznicích, bych na měsíc posadil do křesla vychovatele. Ale na oddíl, kde je 100 odsouzených, aby si tu práci vyzkoušel na vlastní kůži. Ty, kteří provádějí kontroly ve věznicích, bych hnal k odpovědnosti za současnou situaci. Není totiž přece důležité, jak má vězeň ustlanou postel nebo jestli mají dveře od kuřárny cedulku „Kouření povoleno“. Důležité je kontrolovat, jestli je opravdu nutné, aby vychovatelé prováděli hromadu zbytečností, než aby se věnovali práci s odsouzenými. Jestli stanovené cíle programu zacházení opravdu individuálně korespondují s profilací vězně a nejedná se jen o alibistické žvásty na papíře. Mělo by se kontrolovat, jestli je komplexní zpráva odsouzeného výsledkem svědomité studie a pohovorů s odsouzeným, a ne výsledek pochybné počítačové analýzy. Mělo by se kontrolovat, jaké konkrétní aktivity vedou k podpoře stanovených cílů, a ne jaké „nejmenší zlo“ si zvolí odsouzení.
V jednom ze svých článků jsem zmínil, že upřímně lituji toho, jak jsem hulvátsky ukradl onen obraz, že jsem si do hloubky uvědomil tohle své jednání. Rozhodně na tom však nemá zásluhu věznice ani její program zacházení. To má přítelkyně mě vedla k tomu, abych začal malovat obrazy a všemožně mě v té věci podporovala. A když už jsem se do toho pustil, po dvou letech mi věznice zakázala namalovat byť jen jediný obraz. Přestávám sám rozumět resocializaci.
Vězeňství potřebuje zásadní reformu
Vysoká recidiva je výsledkem špatné práce s odsouzenými v komplexním měřítku. Tedy nefunkčností nastaveného resocializačního programu zacházení. Jde tedy o vizitku generálního ředitelství vězeňské služby, která nese odpovědnost za své věznice. Dokud budou tolerovány rozdíly mezi věznicemi naprosto stejného typu či rozdílné zacházení s vězni ve stejném typu věznice, nikdy nedojde ke zlepšení stavu věci. Takové věznice by měly být jednotné s naprosto stejnými podmínkami.
Funkční programy by měly být povinné a ostatní volnočasové aktivity doplňkové a dobrovolné, ne naopak. Pokud se už člověk ocitne za mřížemi, má se s ním pracovat pomocí aplikace funkčních programů, ne jen čekat, až mu vyprší trest, a propustit ho za bránu. Vychovatelů by mělo být tolik, aby zvládli s odsouzenými plnohodnotně pracovat. Vychovatelé by rozhodně neměli sloužit k suplování práce jiných zaměstnanců. A kontrolovat nějaké cedulky na kuřárně.
Až se jednou tyto poměry změní, sníží se recidiva odsouzených, neboť resocializace najde své uplatnění v praxi, nejen na papíře. Pokud se vedení zdráhá přijmout reformy, měla by proběhnout reforma vedení.
Ovšem (pseudo)resocializace není jediným důvodem tak závratné recidivy. Další a stejně důležitý faktor mající vliv na recidivu, vám popíšu příště.
