Příručka moderního fotra: Jak si poradit s velkolepým návratem dítěte od babičky
Všechno hezké jednou končí, a tak i týdenní pobyt dítěte u babičky jednou dospěje ke svému konci a dítě je navráceno k rodičům. Rodiče jsou odpočatí, vyspalí, byt je uklizen, morče Péťa v dětském pokoji trpí sice do konce života posttraumatickým syndromem z doby, kdy s ním dítě dělalo „brm, brm“ a dřelo ho o plovoučku, jakože je morče Péťa autíčko, ale za ten týden bez dítěte se stačilo tak nějak uklidnit.
No a teď je to tu znovu. Jede se vlastně celé od začátku. Dítě je doma. Rodiče mají naspáno, takže nějaký ten den ještě budou fungovat normálně. S každou přibývající hodinou je byt uklizen méně a méně a chudák morče Péťa si ve svém teráriu z pilin a srsti zhotovuje malý provázek, na kterém si to hodí.
Očekávaný příjezd dítěte a návrat do zajetých kolejí však kalí poměrně rozšířený „efekt babičky“. Co to znamená? Dítě, byť bylo u babičky třeba jen týden, osvojilo si úplně jiné návyky, než mu rodiče soustavně po roky vtloukali do hlavy. Prostě a jednoduše, dítě se u babičky změní.
Naštěstí jsou děti tvárné, takže netrvá dlouho a rodičům se podaří dítě vrátit do původního stavu, ty první dny však často zamávají s domácím stereotypem.
„Ale u babičky jsem chodil spát, až když byla tma,“ často zaznívá protest dítěte, které je hnáno do postele v osm večer, kdy teď v létě ještě mnohdy svítí sluníčko. Samozřejmě, že rodič může rozhněvaně za pačesy k sobě domů dotáhnout babičku, aby si to dítě teda uspala, když ho tak naučila, ale tohle není cesta. Přeci k sobě každý večer nebudete vozit babičku. Nezbývá tak než se s tím smířit a věřit, že se to opět vrátí k normálu.
Ale není to jen o spaní. To ani náhodou. Dalším vedlejším efektem pobytu u babičky bývá i něco horšího. Něco, co jednoho zabolí.
„Ta polívka mi nechutná. Babička dělá lepší.“ Ano, a je to tu. Babička má ve vaření samozřejmě mnoholetý náskok, a proto své dovednosti dovedla k dokonalosti. Její hovězí vývar tažený deset hodin nad mírným ohněm lehce vaší písmenkové polévce z pytlíku natrhne zadek. I když se sami pustíte do hovězího vývaru, babička ho vždycky bude mít lepší. To se nedá nic dělat. Tady snad jedině počkat na stáří, až bude mít babička Alzheimera a do hovězího vývaru začne přidávat bábovku a kyselé okurky. Potom přijde váš čas a vaši polévku již vaše dítě označí za lepší. Do té doby se budete vždycky muset potýkat s tím, že dítě se u babičky namlsá a u vás už mu nic nebude dost dobré.
To jsme probrali jídlo a teď k tomu nejdůležitějšímu.
„S babičkou a dědou jsme byli dopoledne v muzeu a odpoledne jsme vždycky jeli někam na výlet anebo do zábavního parku,“ stěžuje si dítě druhý den po návratu, kdy ho rodič poslal do pokojíčku stavět si z lega, zatímco on musí pracovat.
Ano, babička s dědou dělají machry, když mají dítě jeden týden v roce. Týden mají naplánovaný půl roku dopředu. Program zajištěný, vstupenky zakoupené a hlavně se na to těší a nechybí jim nadšení.
To rodič-rutinér, který má dítě po zbytek roku, takové nadšení samozřejmě nemá. Neplánuje si každý den dopředu a to je potom znát. V tomto ohledu nemůže soupeřit s natěšenými prarodiči, kteří do toho ten týden dali úplně všechno a po zbytek roku je čeká rekonvalescence.
Bohužel, dítě navnaděno spoustou zážitků a dobrodružství očekává, že rodič v nastoleném tempu bude pokračovat a jen po babičce s dědou převezme štafetu. Rodič ale ze zásady takové nasazení jako prarodiče nemá. To by dlouhodobě nevydržel. Nikdo by to nevydržel. Jediná možnost, jak dlouhodobě do rodičovství dávat nadšení a energii srovnatelnou právě s tou, kterou do toho ten jeden týden v roce dává babička s dědou, je, že by musel frčet na drogách. A to je rada na závěr. Jestli se chcete v nadšení a v nasazení kolem dítěte vyrovnat prarodičům, berte drogy.
