10 českých nej: Nejvíc knihoven i nejlepší turistické stezky. V čem všem jsou Češi přeborníci?
Má být národ český na co pyšný? Vyniká v něčem? Zcela jistě! Tak třeba jsme nejnáruživějšími kuřáky marihuany a nejvášnivějšími pejskaři v celé Evropě, světovými rekordmany ve spotřebě i produkci piva na hlavu, máme nejhustší síť knihoven na světě a nejefektivněji třídíme.
1. Rekordy ve škole
V oblasti školství, mládeže a tělovýchovy (pokud se k ní počítá posilování předloktí zvedáním půllitru) dosahují Češi několika zajímavých prvenství. Podle Eurostatu máme nejvyšší procento středoškoláků v populaci v rámci celé EU – v roce 2018 tvořili v ČR středoškoláci 68 % populace (z toho podle Českého statistického úřadu 34 % dosáhlo maturity a 34 % vlastní jen výuční list) a podíl vysokoškoláků v populaci se zvýšil na 20 %, což je o osm procent víc než před dvanácti lety.
Dalším českým školským rekordem je podle Eurostatu nejvyšší procento učitelek-žen mezi pedagogy na prvním stupni základních škol mezi zeměmi EU (95 %; před devíti lety byl podíl žen mezi českými pedagogy na prvním stupni ještě o tři procenta vyšší). Některé studie pak v poslední dekádě uvádějí české dorostence jako nejaktivnější degustátory nepovoleného alkoholu a nejnáruživější kuřáky marihuany v celé Evropě.
2. Nejefektivnější třídiči v Evropě
Malé české děti se už neučí rozpoznat žlutou barvu na příkladu sluníčka, ale na žlutých recyklačních kontejnerech. Ty dnes leckde stojí tak blízko u sebe, že od jedné modro-zeleno-žluto-bílo-šedé skupinky dohlédnete k další. Podle webu Jaktridit.cz je průměrná vzdálenost k nejbližšímu kontejneru na odpadky 91 metrů a v republice jich je přes 413 089, zhruba dvakrát více než před deseti lety.
Studie BIO Intelligence Service, která byla zadána Evropskou komisí a jež mimo jiné srovnává náklady na třídění a recyklaci obalů vynakládaných v zemích EU s dosahovanou vysokou mírou recyklace, zjistila v roce 2014, že z hlediska celkových nákladů je český systém sběru a využití obalových odpadů nejefektivnější ze srovnávaných zemí. Za rok 2018 v průměru každý občan ČR vytřídil 93 kg plastů, skla, papíru a nápojových kartónů, což nás ve srovnání s Evropou řadí na přední příčky.
Odpad pravidelně třídí více než 73 % obyvatel ČR, přičemž 99 % jich má možnost odpad třídit; loni se vytřídila 841 601 tuna obalových materiálů. Za to vděčíme nejen zelenému smýšlení a logice věci, ale také své šetrnosti – kdo by si platil k domu popelnici navíc, když tak obrovskou část odpadu své domácnosti může ve čtyřech různých taškách odnést do „společného“. S PET lahvemi mimochodem souvisí i hrstka zcela zásadních rekordů z kuriózního mezinárodního festivalu Pelhřimov – město rekordů. Agentura Dobrý den monitoruje například chobotnici s nejdelšími chapadly z víček od PET lahví (celková délka chapadel 346,5 m z 381 800 víček) nebo nejvíc sešlápnutých dvoulitrových „petek“ v jedné popelnici o objemu 110 litrů (138!).
3. Nejpropracovanější síť turistických cest světa
Od vyznačení nejstarší turistické trasy Klubu českých turistů uplynulo 130 let. Systém českého turistického značení je považován za nejspolehlivější a nejpropracovanější nejen v Evropě, ale i na světě – a navíc rovnoměrně protkává celou republiku tak, že po žluté, červené, modré nebo zelené spolehlivě dojdeme, s malou nadsázkou, od sebebezvýznamnější psí boudy k tomu nejnicotnějšímu krmítku pro ptáky.
ČR má dlouhodobě nejhustší síť turistického značení v Evropě – víc než kilometr značené trasy na jeden kilometr čtvereční. Český triumf bohužel nelze potvrdit s absolutní jistotou, neboť mnohé země délku svých turistických tras neuvádějí, ale zalovte v paměti: viděli jste někde v zahraničí tolik rozcestníků a značek na stromech? A vybavujete si, že byste se ve světě setkali se značením tak precizním a dobře udržovaným? K dnešnímu dni je v ČR 42 885 km pěších značených turistických tras, 33 817 km značených silničních cyklotras, 3757 km cyklistických tras v terénu, 3067 km lyžařských tras a 2826 km tras pro turistiku na koni plus čtrnáct vozíčkářských tras. KČT tak udržuje celkem 86 352 km značených turistických tras v celé ČR, což je ekvivalent dvojí cesty kolem rovníku.
4. Nejhustší síť knihoven na světě
My Češi se rádi obíráme představou, že jsme bůhvíjak velcí čtenáři. To skutečně jsme, ale než abychom kupovali dvě knihy měsíčně, což by saturovalo naše potřeby, užíváme síť veřejných knihoven, která od průkopnických dob F. L. Heka (Věka) značně zhoustla. Naše Národní knihovna uchovává 7,4 miliónu knihovních jednotek a ročně jí projde téměř půl miliónu návštěvníků, ostatních knihoven bylo v Česku v roce 2017 5333 a k nim 882 poboček – máme tak 5,1 knihovny na 10 tisíc obyvatel, evropský průměr je 1,3 knihovny na 10 tisíc obyvatel EU.
Počet registrovaných návštěvníků veřejných knihoven je u nás od revoluce zhruba stejný, loni to bylo 1,4 miliónu lidí. Do českých knihoven chodí 32 % populace, průměr EU je 23 %; české knihovny loni zaznamenaly také skoro 30 miliónů on-line návštěv. Do knihoven chodí téměř dvě pětiny obyvatel ČR starších patnácti let – taky proto, že tu dnes nejsou jen knihy a časopisy, ale i studovny, kopírky, internet, koncerty a výstavy.
5. Nejvíc psů mezi Evropany
Vybavujete si všechny ty písničky o chování domácích mazlů? „Já mám doma pejska a tomu se stejská, když je někdy doma sám“, „kotě už spí jak zabitý“, „já mám devět kanárů“, „když se narodí feně malé chlupaté štěně“, „na okně seděla kočka“... Češi drží v rámci evropských zemí rekord v chovu psů na počet obyvatel.
Podle Českého statistického úřadu chová nějaké domácí zvíře nadpoloviční většina domácností. V roce 2015 mělo psa 28 % a kočku 19 % domácností; chováme tak více než milión a čtvrt psů a téměř milión koček. Jenom v hlavním městě bylo k loňskému roku oficiálně registrováno 81 440 psů, o rok dříve bylo číslo ještě o téměř dvacet tisíc vyšší. Kolik jich tedy nyní v Praze pobíhá načerno, lze jen odhadovat (třeba podle kvantity výkalů na chodnících Mekky pejskařů, Prahy 4). Jen za veterinární péči o domácí mazlíčky utratíme zhruba dvě miliardy korun ročně, ale „když připočteme i samotné náklady na pořízení zvířete, krmivo a jiné potřeby pro chov, dostaneme se k částce vyšší než 12 miliard korun ročně“, uvádí Tomáš Harák z oddělení statistiky služeb ČSÚ.
6. Pivečko pijem a vesele žijem
Podle posledních celoevropsky srovnatelných dat z roku 2017 se v ČR vypilo na hlavu 138 litrů piva, Český svaz pivovarů a sladoven zveřejnil i nejnovější čísla za celý rok 2018, kdy se vypilo průměrných 141 litrů na hlavu a rok. Je ovšem pravda, že nám, zejména pak v těchto horkých dnech, statistickou hladinku zvedají zahraniční turisté.
Druzí Rakušané za námi značně pokulhávají; vypijí ročně 105 litrů, třetí Němci „jen“ 101 litr piva. Ročně se pak v Česku uvaří 192 litrů piva na hlavu, tedy 384 půllitrů piva. V počtu pivovarů na osobu jsme ovšem až třetí, vyplývá ze statistik organizace Brewers of Europe zpracovaných projektem Evropa v datech.
MISTŘI S OTAZNÍKEM: Některá česká NEJ se sice tradují, avšak jednoduše ověřitelná a doložitelná nejsou. Přesto je v našem přehledu uvádíme, abychom sami sobě neupírali zásluhy nad jiné zásadní. Navíc spolu docela pěkně souvisejí: ateismus, mrtvé tělo, houba… Ale proboha, co ta čajovna?
7. Největší ateisté světa
Ani na komunistické Kubě prý nežije tolik bezvěrců, neznabohů a kacířů jako v postsocialistickém a k církevním institucím odedávna nedůvěřivém Česku. Při zatím posledním sčítání lidu, roku 2011, bez víry zůstalo 3,6 miliónu obyvatel, 4,8 miliónu nechalo kolonku volnou a věřilo jen 2,2 miliónu lidí, z nichž celých 707 tisíc obyvatel ČR sice věřilo, ale nehlásilo se k žádné církvi či náboženské společnosti. Jak to asi dopadne při sčítání lidu chystaném na rok 2021?
Religionista Ivan Štampach u příležitosti posledního censu na serveru Christnet.cz označil ČR za evropskou a světovou anomálii a řekl, že „… počet věřících neubývá. Ubývá lidí, kteří se identifikují s velkými církevními institucemi svázanými s ekonomickou a politickou mocí. Individuální víra a malé, atypické a alternativní skupiny stále rostou.“ Něco na tom bude – k naší s předstihem největší církvi, té římskokatolické, se přihlásilo pouhých deset procent národa. Podle socioložky Jiřiny Šiklové jsou Češi navzdory statistikám národem hluboce věřícím – jen prý nemáme rádi instituce, proto se nehlásíme k církvím. Také kněz Tomáš Halík se v rozporu se statistickými údaji domníval, že spirituality je v životech lidí dokonce více než dříve, jen je poněkud netradiční. Takže bůh ví, jak to s tím Bohem vlastně je.
8. Spalovači mrtvol
Když už jsme takoví ateisté, lze očekávat, že své zesnulé nebudeme ukládat do rakví, ale prostě je zpopelníme. Podle webu Pohreb.cz způsobila osvěta Společnosti přátel žehu, jež letos slaví 110 let od svého založení, že je 76 % našich spoluobčanů pohřbíváno žehem, což nám údajně zajišťuje světový primát.
Navíc „nekroekonomika“ hovoří jasně: smuteční rozloučení a uložení do hrobu stojí 25 000 až 50 000 Kč (horní částka ale může být daleko vyšší), smuteční rozloučení a kremace přijdou na 20 000 až 40 000 Kč a za kremaci bez smutečního rozloučení vynaložíte 10 000 až 15 000 Kč. Hrobové místo dejme tomu v Mostě, abychom vybrali některé z našich „mrtvějších“ měst, stojí na deset let 1320 korun, místo v kolumbáriu na tutéž dobu 660 korun a rozptýlení popela je vůbec nejlevnější (a nejekologičtější). A ačkoli Češi na svých mrtvých šetří, jak to jde – tedy kromě „světských“, jejichž okázalé hrobky jsou ozdobou Olšan i jiných nekropolí –, stále ještě za pohřebné utratí přes půldruhé miliardy ročně.
9. Nejaktivnější houbaři vůbec
Asi nikde ve světě se nehoubaří tolik jako v Česku. Už ve středověku si venkované v našich bohatých lesích vylepšovali jídelníček houbami a osobně neznám jedinou rodinu, která by nevlastnila alespoň jeden atlas hub, aspoň jeden proutěný košík a ročně neztratila několik „rybiček“ na okrajování tření. Ačkoli bylo posledních pár let podle lidí s košíkem a nožíkem velmi slabých na úrodu, Češi každoročně nasbírají v průměru více než 20 000 tun hub, což činí více než šest kilogramů ročně na domácnost.
Kromě slovanských zemí, Německa, pobaltských států, hojně zalesněné Skandinávie a Finska a jihovýchodní Asie houbařská tradice nikde není tak živá, pokud vůbec nějaká je. Třeba ve Spojených státech a jejich národních parcích je hub tak neuvěřitelné množství, že člověka bolí u srdce, když už se mu nikam nevejdou – a američtí turisté kroutí nad nůšemi a košíky hlavou, protože je samotné by nenapadlo, že se nějaké houba kromě žampiónu dá jíst… České mykologické legendy a velcí popularizátoři houbaření František a Miroslav Smotlachové by na nás jistě byli hrdí – ačkoli nikdo z nás na vlastní kůži, tedy spíš na vlastní jazyk, jistě nevyzkoušel kolem 1700 druhů hub jako první jmenovaný.
10. Největší koncentrace čajoven na světě
Čajovny za socialismu neexistovaly, milovníci čaje se tedy scházeli po bytech a místo pátého výluhu z pytlíku Pigi čaje nebo extraktu z čajového smetí s názvem Klub popíjeli klenoty propašované umělci ze zahraničních cest. Při tom možná vzpomínali na zašlou slávu úplně první české čajovny Jokohama, provozované před první světovou válkou v podzemí pražského Paláce Lucerna, a ještě vůbec netušili, že se v Česku po revoluci z čaje stane takový fenomén. A že mezi alternativci budou kolovat desítky knih o pití čaje v čele s titulem Piju čaj od Ludvíka Kundery a monumentální obrazovou publikací Příběh čaje od Thomových.
Že jsme, pokud jde o čajovny, mistři světa s nejvyšším počtem čajoven na hlavu, je tvrzení prakticky nedoložitelné, ovšem tvrdí to mnoho lidí. Třeba Aleš Juřina, spolumajitel sítě Dobrých čajoven a jednatel Spolku milců čaje, který svou první čajovnu otevřel 1. června 1993 a od té doby pod hlavičkou Dobrá čajovna působí přes třicet dalších v Česku i v zahraničí. Přitom bylo bývalé Československo tradičně vždy zemí kávy – i když vzhledem ke kvalitě čaje, jenž tu byl za minulého režimu dostupný, se ani není čemu divit. Nyní je v Česku na tři sta čajoven pro čajomily, zbytek národa se po snídaňovém šálečku earl greye zřejmě dále drží spíše kávy.
