Da Vinciho tajemství: Výzkumníci objevili 500 let starou skicu, kterou mistr zavrhl a přemaloval
Jedna z často diskutovaných maleb Leonarda da Vinciho, Madona ve skalách, vydala další své tajemství. Experti z londýnské Národní galerie pomocí rentgen-fluorescenční zobrazovací metody odkryli původní skicu obrazu, kterou mistr zavrhl. Kreativní proces, kterým renesanční umělec dospěl k finální podobě obrazu, se bude od listopadu snažit přiblížit výstava v Národní galerii v Londýně. A jak to, že existuje Madona ve skalách jako originálhned dvakrát?
Když Leonardo da Vinci pracoval na jednom ze svých slavných obrazů Madona ve skalách, oproti původnímu návrhu výrazně změnil celou kompozici obrazu i pozice postav. Výzkumníci původní skici zobrazili díky rentgen-fluorescenci, infračervenému a hyperspektrálnímu zobrazování. Nyní je tedy možné vidět i to, s čím mistr nebyl spokojen. Že Pannu Marii na obrazu Madona ve skalách malíř původně naskicoval odlišně, zjistili výzkumníci už v roce 2005.
O tři roky později začaly restaurační práce. Proces odkrývání Leonardova tajemství završí výstava, která odstartuje v Londýně 9. listopadu. Bude se věnovat výhradně tomuto obrazu, nahlížet na něj z různých úhlů pohledu, zabývat se nejen finálním produktem, ale celým průběhem tvorby.
Na původním návrhu jsou figury umístěny mnohem výše, což by mohlo budit dojem „neuzemněné“ kompozice, kdy by postavy na obrazu „plovaly“, zatímco na pozadí by zbylo mnohem méně prostoru. Anděl na odkrytém náčrtku drží dítě-Ježíše v těsném objetí a pohlíží přímo na něj, kdežto na hotovém obraze má spíše nepřítomný výraz hledící z obrazu pryč. Ve výrazně odlišném, štědřejším gestu, je nad trojicí, kterou uzavírá Jan Křtitel, Panna Marie. „Proč Leonardo zavrhl první kompozici, stále zůstává tajemstvím,“ řekl mluvčí londýnské Národní galerie pro The Guardian.
Výstava zasvěcená jednomu jedinému obrazu by se podle galerie měla pohybovat na hranici mezi expozicí a zážitkem pro všechny smysly. Ze čtyř místností, které budou nabízet různý pohled na da Vinciho malbu, by jedna měla dokonce imitovat kapli v kostele sv. Františka v Miláně, pro jehož oltář obraz původně vznikl. „Da Vinciho pohled na svět spočíval v tom, že byl fascinován hlubokým zkoumáním čehokoliv, co jej zajímalo. Tím, že se návštěvníci budou opakovaně zaměřovat na jednu malbu, jim umožníme udělat to samé,“ myslí si jeden z tvůrců expozice, Richard Slaney.
Kopie, která je originálem
Krom přemalovaného náčrtku má Madona ve skalách ještě jednu zajímavost, a to, že existuje hned dvakrát – a pokaždé jako originál. Starší obraz z roku 1483 je k vidění v pařížském Louvru, mladší z roku 1508 je v Londýně a bude středobodem zmiňované výstavy. Jak stojí výše, olejomalba vznikla pro oltář kostela sv. Františka v Miláně. Zalíbil se však mecenáši Ludvíku Mouřenínovi, na jehož dvoře da Vinci tvořil a pobýval, a tak jej prostě zabavil. Da Vinci proto namaloval o čtvrtstoletí později náhradu zabaveného obrazu.
Tato skutečnost nabízí nový pohled na umělcovu zavrženou skicu. Protože oba obrazy mají totožnou kompozici, zdá se, že malíř chtěl napodruhé vyzkoušet jinou, ale ta se mu nelíbila, a zůstal u té, kterou vymyslel ještě v předešlém století. Poučení z toho tedy plyne takové, že i géniové da Vinciho střihu se ke geniálním dílům dopracovávali skrze pokusy a omyly.
Starší i mladší verze Madony ve skalách jsou na první pohled téměř totožné, z odborného hlediska se však významně liší. Nejvýraznější je barevné ladění, které je u staršího díla renesančně mdlé, teplejší a harmoničtější, u mladšího studenější, kontrastnější a neklidnější. Postavy staršího oleje mají také líbeznější tváře, londýnskou verzi Ježíše někteří historici umění označují vyloženě za ošklivou. Poukazují také na změny v ikonografii, které údajně činí mladší obraz snáze čitelným. Z těchto důvodů bývá mladší malba považována za umělecky méně kvalitní.
Na změnu koloritu a absenci sfumata v londýnské verzi však můžeme pohlížet jako na obyčejný umělecko-historický vývoj, nikoliv jako na ztrátu kvality. Barevnost i provedení mladší Madony jako by byla na půli cesty mezi renesanční harmonií a elgrecovským znepokojivým manýrismem. Že se za 25 let nezmění umělcův přístup, nelze předpokládat.
