Zápisky českého vězně: Pobyt na cele s doživotním vězněm je adrenalinový zážitek, kterému se každý rád vyhne
V dnešní době existuje mnoho firem prodávajících adrenalinové zážitky. Přiznám se, že bych si také rád vyzkoušel sedadlo spolujezdce profesionálního závodníka rallye, let v nadzvukové stíhačce nebo skok z mostu na gumovém laně. Ovšem existují i takové adrenalinové zážitky, kterým bych se raději vyhnul. Pobyt za mřížemi vám jich může nabídnout tucty. Mezi ty nejhorší bych zařadil sdílení oddílu, či dokonce jedné cely se sériovými, psychopatickými, doživotně odsouzenými vrahy.
Autorem seriálu Zápisky českého vězně, který vám přinášíme každé úterý, je odsouzený, který si odpykává trest odnětí svobody v délce 9,5 roku. Za co byl odsouzen, si přečtěte zde.
Devadesátá léta nebyla jen obdobím, které pro mnoho lidí symbolizovalo nový začátek. Bylo také charakteristické velkou vlnou kriminality a zrodem mnoha vrahů a podvodníků. Mnozí byli odsouzeni k doživotnímu žaláři, z nichž někteří svůj trest odpykávají do dnešních dnů. Přestože uběhlo pár desítek let, stále žijí a pohybují se mezi běžnými vězni odsouzenými i za bagatelní trestnou činnost. Kdo by si myslel, že jsou izolováni ve věznicích se zvýšenou ostrahou, hodně by se pletl. I doživotně odsouzení vězni se za dobré chování mohou dostat do nižšího typu věznice. Během svého trestu už jsem sdílel oddíl či celu se třemi „doživoťáky“ jak tyto odsouzené označujeme.
První byl Ota B., který zprvu vystupoval jako nenápadný introvert, ale netrvalo dlouho a zjistil jsem, jak zdání klame. Na první pohled vyhaslá sopka zarostlá bujnou vegetací. Uvnitř však dřímající vulkán schopný explodovat během každého okamžiku. Odjakživa měl zálibu ve zbraních. Ty střelné však byly jeho vášní. Také s nimi popravil nejednoho člověka. Jednou z jeho obětí byl i vlastní kamarád, kterého rozstřílel ve vlastním pokoji. Ani se nenamáhal odklidit tělo. Zažádal si o podmínečné propuštění. Jakmile mu však soud nevyhověl, přestal s přetvářkami a byl jako vyměněný. Za každou cenu musel mít pravdu. Pokud se s někým dostal do potyčky, byl zarputilý a neústupný. I taková maličkost jako volba televizního pořadu z něj dělala naprosto nevyzpytatelného člověka. Navíc si liboval v černém humoru a sledoval reakce druhých, zda jeho průpovídky berou jako fór, nebo vážně.
Posuďte však sami. Když z úst takovéhoto člověka uslyšíte, kolik už zabil lidí a že na dalším nesejde, bylo by vám do smíchu? Jednou jsem se ho zeptal, jestli nemá problémy se spaním. Jestli třeba nevídá obličeje svých obětí. Na to mi chladně odpověděl otázkou: „Nechápu, proč bych měl mít jako problémy se spánkem?“ Raději jsem se mu začal vyhýbat. Později si neuhlídal, co říká zaměstnanci věznice, a byl eskortován jinam. Ota ovlivnil jistým způsobem chod celého oddílu. Po jeho eskortě se však vše začalo vracet do normálních kolejí. Jako by se všem spoluodsouzeným ulevilo, že to ztělesněné zlo už je konečně pryč.
U stolu s psychopatem
Netrvalo to ale dlouho a přivezli nám druhého doživoťáka. Měřil snad dva metry a měl notně přes sto kilo. Zpočátku jsem ani netušil, že to doživoťák vůbec je. Měl jsem ho jen za dalšího běžného „přibylce“. V té době jsem se naplno věnoval malování obrazů olejem na plátno a tenhle urostlý vazoun mě chodil navštěvovat na celu. Hned jsme se seznámili a začali spolu konzultovat různé malířské techniky.
Jak se brzy ukázalo, i on měl vášeň pro malování. Práce, které mi ukázal, byly fascinující! Jeho smysl a cit pro barvy a světlo se s mými nedaly srovnávat. Ale v jeho očích se skrýval pohled predátora. Nedařilo se mi s ním dlouho udržet oční kontakt. Bylo v nich něco, co mi nahánělo hrůzu a strach. Od samého začátku s ním nikdo nechtěl sedět v jídelně u jednoho stolu. Měl jsem za to, že se ho všichni bojí jen proto, jak byl mohutný. Nabídl jsem mu místo u svého stolu, které s úsměvem přijal. Po určité době se mě jeden odsouzený zeptal: „Jak se s ním takhle můžeš bavit, ty se ho nebojíš?“ „Proč bych se s ním nemohl bavit?“ odpověděl jsem. „Ty nevíš, za co sedí?“ pokračoval. „Já po tom nepátral,“ odvětil jsem. Poté mi dotyčný donesl časopis zaměřený výhradně na kriminální případy.
Se zatajeným dechem jsem začal pročítat článek o doživotně odsouzeném Josefu K. Kdysi pracoval na tehdejším federálním ministerstvu vnitra i v armádě. Přišlo vyšetřování kvůli krádežím, až nakonec musel sundat uniformu a putovat do basy. Tam se seznámil se svým kumpánem, polymorfním psychopatem Michaelem K. Po prezidentské amnestii Václava Havla začala tato dvojice své brutální řádění. Během 26 hodin zavraždili čtyři lidi. Pátý přežil jen náhodou. Nejdříve zastřelili strážného v jednom podniku v Nýřanech. Poté nabrali po cestě dvě mladé stopařky, které měly 16 a17 let. Obě usmrtili více než 50 bodnými ranami nožem. Následoval taxikář, kterého zastřelili a okradli. Když si chtěli odpočinout u jednoho motorestu na pomezí středních a západních Čech, dostal se jim do rány britský řidič kamionu. Projektil mu vnikl pravou lící a prolétl skrz lebku v zátylku. Kamioňák to však přežil. Tohle byl jen stručný výklad z časopisu, jenž mi vyklouzl z rukou a slétl na zem. Od přečtení toho článku jsem pochopil, proč mi dělá problém udržet s Josefem K. oční kontakt. Byl to blízký pohled do očí deviantního sadisty, jak ho nazývali odborníci.
I náhled na jeho malované portréty se mi začal jevit, jako bych hleděl na voskové figuríny připomínající nabalzamovaná lidská těla. Nedokázal jsem se už s Pepou bavit tak, jako tomu bylo dřív. Stejně jako Ota, i Pepa se bavil černým humorem a sledoval s úsměvem ty vystrašené obličeje. Stále se dožadoval u vedení věznice, že chce jít do práce, a stále mu práci odmítali dát. Jeho nervozita se pomalu měnila v agresi. Začal vyhrožovat, jaký kolem sebe udělá bordel, když ho pracovně nezařadí. Jeho slova se rozhodně nedala brát na lehkou váhu. „Jak by mě mohli potrestat, kdybych někoho nakrmil? Co mi můžou dát víc než pár dní díry? Vždyť já už mám doživotí!“ vztekle prohlašoval. Běžný zoubkovaný nůž si vybrousil do dokonale ostré čepele. Na obědě s ním krájel maso, jako by nekladlo žádný odpor. Ani jsem už nevěděl, co vlastně jím. Soustředil jsem se jenom na něj a na ten nůž. V hlavě mi kolovalo tisíc otázek. Co když mu opravdu rupne v kouli? Co když mi ten nůž zarazí do krku? Má pravdu, víc let už mu přidat nemůžou. Vycítil, že si od něj držím odstup, a začal to respektovat. Jeho návštěvy u mě prořídly. Nakonec i jeho eskortovali do jiné věznice a už jsem o něm neslyšel.
Sdílet celu s doživoťákem vám spánek nevylepší
Zanedlouho však dovezli dalšího doživoťáka. Něco přes čtyřicet let, drobné postavy s prošedivělými vlasy a začínajícím hrbem na zádech. Během krátké doby si mezi odsouzenými vysloužil přezdívku „kladivo“. Asi není těžké uhodnout, že jeho přezdívka úzce souvisí s jeho trestnou činností. Jan U. dostal trest doživotí za dvě brutální vraždy. Kladivem k smrti umlátil svou ženu a dítě. Jaká to však byla ironie osudu, když v jídelně zaujal místo u stolu za Josefa vedle mě. Tak se stalo, že jsem opět stoloval s dalším brutálním vrahem. Ovšem na rozdíl od Pepy bylo posezení s Honzou o něco příjemnější. Mnoho jídel mu nechutnalo, tak mi je dával. Vzhledem ke své drobné postavě mezi odsouzenými ani nevzbuzoval strach či respekt. Vězni se s ním bavili téměř normálně jako s každým jiným. Ale ani Honza se občas nevyvaroval černému humoru. Na rozdíl od předchozích dvou doživoťáků jste jen zřídkakdy mohli zaregistrovat jistý dvojsmysl. Svým fórkům se upřímně od srdce smál a dokázal jimi pobavit i své okolí.
Jednoho dne mi vychovatel oznámil, že potřebuje uvolnit moji celu, tak ať si sbalím a přestěhuji se k Honzovi. K protestu nezbyl žádný prostor a já se tedy začal pomalu balit a stěhovat. Téměř všichni vězni, kteří byli odsouzeni k mnoha letům, tedy i doživotně odsouzeni, mají něco společného. Vlastní řád, pořádek a klid. Každá věc má své vlastní místo, že byste ji našli i v naprosté tmě. Pokud dotyčnému na věc sáhnete a posunete ji byť o centimetr, tak to pozná a můžete si tím zadělat i na velký problém. Na celách jsme byli ubytováni po dvou. Ještě dřív, než jsem se přestěhoval, připravill mi Honza můj prostor. Polovinu nástěnky, polovinu stolu, polovinu skříňky a polovinu poličky se zrcadlem nad umyvadlem. Nebylo nutné, abychom si cokoli vysvětlovali. Honza měl svůj prostor pro osobní věci a já zase ten svůj. Já nebudu zasahovat do jeho prostoru a on zase do mého. Jednoduché pravidlo, které se musí dodržovat. S udržováním zvyků druhého to už zas tak jednoduché není. Honza kupříkladu neponocoval a chodíval spát okolo dvacáté hodiny. Já se pro změnu rád díval do půlnoci na televizi, abych nějakým způsobem mohl vypnout a odreagovat se. Problém byl v tom, že jsme byli ve věznici, kde se cely na noc katrovaly (uzamykaly). Kdybychom chodili společně spát v jeden čas, bylo by to v pohodě. Ale já se vracel na celu okolo půlnoci. I když jsem se pohyboval jako myška, dozorce s katrem stejně prásknul jak s vratama od chlíva. Pak hlučně štrachal klíčema v zámku, než našel ten správný klíč, až nás nakonec zamknul. To Honzu samozřejmě probudilo a měl po spánku. Ona první noc byla jak vystřižená z hororu. Oba jsme leželi na zádech a čuměli do stropu. Ticho narušovalo jen pravidelné tikání budíku stojícího na stole. Ani jeden z nás nemohl usnout. Honza kvůli tomu, jak ho vzbudil bachař, a já kvůli Honzovi. Dokud byl vzhůru, chtěl jsem být vzhůru i já. Vždyť jsem byl na cele 2,5 x 4 metry uzamčen s člověkem, který sadisticky umlátil kladivem ženu a dítě. Do hlavy takového člověka nikdo nevidí. Zaregistroval jsem tlukot svého srdce. Jako bych zrovna doběhl životní závod. Z minut byly nekonečně dlouhé hodiny, až se mi nakonec přeci jen podařilo usnout. Moc často jsme se do rozhovorů nepouštěli, ale jednou mi řekl, že je tohle pro něj nové. Vyprávěl mi o tom, jak byl téměř dvacet let zvyklý být sám na cele, kdy byl ve zvýšené ostraze. Přeřazení do nižšího typu bylo něco nového. Najednou měl přes den odemčenou celu a směl se volně pohybovat mezi ostatními vězni na oddíle. S touhle změnou se těžko vyrovnával. Nakonec si napsal žádost, že by byl raději na cele sám. Vedení věznice mu vyhovělo a já se opět stěhoval na jinou celu.
Oči, které dokážou ochromit a paralyzovat
S vrahy, kteří dostali 12 až 16 let, jsem se potkával běžně. Ovšem ti, kteří byli odsouzeni na doživotí, byli úplně jiní. Měli v očích něco, co vás dokázalo naprosto ochromit a paralyzovat. Pokud jste je sledovali, byť jen při slovní potyčce, vycítili jste z nich tu odhodlanost spáchat naprosto cokoli. Jsou to osoby, které už nemají co ztratit. Věří, že je jednou z výkonu trestu propustí. Ale také věří tomu, že už budou až příliš staří na to, aby mohli začít znovu žít. Pak je snad i pro ně snazší dožít v místech, která léta dobře znají a kde umějí žít. Podle exministryně spravedlnosti by měly soudy více přihlížet k předčasnému propuštění i u výjimečných, doživotních trestů. Tito odsouzení ale své tresty nedostali pro nic za nic. Někteří z nich navíc dokonce o vlásek unikli provazu, když byl u nás zrušen trest smrti.
Věřím tomu, že rozhodování o propouštění sadistických deviantů, polymorfních psychopatů a různých sociopatů není snadné a znamená značnou zodpovědnost. Není snad ani nutné připomínat relativně nedávné aféry, kdy byli z psychiatrických ústavů propouštěni pacienti se silně narušenou osobností. Jak to dopadlo a kolik lidských životů vyhaslo v důsledku jejich propuštění, všichni víme. Z vlastních zkušeností vím, že soužití s těmito lidmi není rozhodně lehké. Je doprovázené ustavičným strachem a obav z toho „co kdyby?“.
Jaký je váš názor? Co si myslíte o podmínečném propuštění doživotně odsouzených vězňů? Měli by tito brutální vrazi mít možnost začít žít novým životem na svobodě, nebo by měli dožít v bezpečí svých cel?
Další díly seriálu Zápisky českého vězně si přečtěte zde >>>
