Zápisky českého vězně: Vnitřní diferenciace – sousloví, které rozhodne o vaší večerce i nákupech
V minulém díle jsem vám na základě Ústavního nálezu představil řadu aspektů, z nichž soudy vyvozují svá rozhodnutí při podmíněném propuštění odsouzených. V tomto a příštím textu se vám pokusím přiblížit, jak se taková hodnocení vlastně zpracovávají a vedou v samotných věznicích. Záležitost je to dost komplikovaná a hodně se liší i mezi jednotlivými věznicemi.
Autorem seriálu Zápisky českého vězně, který vám přinášíme každé úterý, je odsouzený, který si odpykává trest odnětí svobody v délce 9,5 roku. Za co byl odsouzen, si přečtěte zde.
Začneme teorií. Každému odsouzenému jsou při nástupu do výkonu trestu založeny průvodní dokumentace, které ho doprovázejí až k samotnému dni propuštění. Jsou vedené mimo jiné ve dvou podobách. Jednak jde o fyzickou, tedy přenosnou osobní kartu vězně, a elektronickou složku ve vězeňském informačním systému (VIS). Osobní karta, kterou spravuje vychovatel daného vězně, obsahuje krom aktuální fotografie i mnoho dalších osobních údajů, včetně průběžných záznamů o hodnocení odsouzeného. Elektronická složka ve VISu je de facto totožná s osobní kartou, jen je poměrně podrobnější a obsahuje mnoho detailnějších zápisů o odsouzeném, včetně konkrétního popisu jeho hodnocení. V osobní kartě vězně jsou velmi přehledně vedené jak kázeňské odměny, tak i kázeňské tresty a číslo skupiny vnitřní diferenciace, v níž je odsouzený zařazený.
Vnitřní diferenciace, taktéž diferenčka či diferenční skupina (DS), je motivační systém hodnocení odsouzených, který se dělí do tří skupin. Tedy na 1. DS, 2. DS a 3. DS s tím, že jednička je nejlepší a trojka nejhorší skupinou. Odsouzení zařazení do 1. DS mají možnost dosáhnout všech možných výhod, které věznice nabízejí. Oproti tomu odsouzení ve 3. DS nemají výhody žádné. Jelikož je 2. DS zlatým středem, tak vám pro názornou ukázku představím pár rozdílů mezi 1. a 3. diferenčkou.
Vězni, kteří dosáhli jedničky, mohou dvakrát týdně nakupovat ve vězeňské kantýně po 800 korunách, kdežto ve trojce dvakrát týdně po 400 korunách. Další rozdíl je třeba ve sledování televizních pořadů. Zatímco ti v jedničkách mohou sledovat televizi do půlnoci, ti ve trojce musí sledování televize ukončit v deset hodin večer. Tyto základní rozdíly platí ve většině věznic stejně. Ovšem další výhody či nevýhody se mezi jednotlivými tuzemskými věznicemi liší. Ano, je sice pravda, že by tento motivační systém měl být aplikován bez rozdílu pro všechny odsouzené stejně, ale kdyby vše fungovalo jak má, nebylo by o čem psát.
Stejně tak jako jsou přímo propastné rozdíly mezi jednotlivými věznicemi stejného typu, tak jsou i propastné rozdíly mezi aplikováním tohoto motivačního systému na odsouzené. V některých věznicích mají odsouzení v 1. DS možnost využívat všech možných výhod, které jsou psané. Tedy využívají přerušení trestu na cirka 21 dní v roce či opouštění prostorů věznice v rámci realizace různých kulturních akcí. Oproti tomu odsouzení zařazení ve trojkách jsou v některých věznicích zamykáni kupříkladu pětkrát denně na svých celách. To, že nemají možnost podívat se domů, snad netřeba zmiňovat. A tyto skutečnosti jsou opravdu motivací, proč nebýt ve 3. diferenční skupině. Už jenom to zamykání pětkrát denně na cele, když slyšíte, jak se ostatní bez omezení vesele baví na oddíle, je poměrně frustrující. Takže nastavený systém pomocí diferenčních skupin je v základu opravdu dobrý. Problém však je v tom, že nefunguje všude a bez rozdílu pro všechny stejně.
Rychlý propad dolů, složitá cesta vzhůru
Odsouzení většinou začínají svůj trest zařazením do zlatého středu, tedy ve 2. DS. O tom, zda v ní zůstanou, či postoupí do 1., nebo naopak propadnou do 3., rozhodnou další přibližně dvě hodnoticí období. K propadu do třetí, či dokonce z 1. do 3. skupiny přitom stačí opravdu málo. Jeden vyvedený kázeňský trest, tedy porušení striktního řádu věznice – a je vymalováno. A to vězeň ani nemusí nic spáchat. Vzpomínám si na jednoho takového vězně, který měl jenom tu smůlu, že si jeho spoluodsouzení dopřávali na cele alkoholového dýchánku. On se tohoto neúčastnil, neboť ani alkohol nepije, a navíc byl v té době na televizi. K jeho smůle spoluvězně vychytal dozorce a všichni se museli podrobit dechové zkoušce. Samozřejmě byl tento jedinec při testu negativní, nicméně i tak byl kázeňsky potrestán. Vězeňská služba vydedukovala, že si musel být dobře vědom toho, co jeho spoluvězni provádějí. A tím, že celou věc neohlásil, se sám dopustil závažného kázeňského přestupku. Dostal tedy kázeňský trest a z 1. DS byl rázem přeřazen do 3. DS. Čistě jen teoreticky, i kdybychom připustili, že věděl – a on opravdu nevěděl – dokážete si představit, jak by dopadl, kdyby celou záležitost nahlásil? Rozhodně by to neskončilo pouze pořádnou nakládačkou. Je tedy velmi snadné propadnout se z 1. DS do 3. DS, kdežto opačně už to tak snadné není. Dolů propadnete rázem klidně o dvě skupiny. Nahoru se však šplhá po jedné příčce. Zdolání takové příčky trvá minimálně dvě hodnoticí období, což je ve vysokém stupni zabezpečení šest měsíců. Z trojky do jedničky se tak odsouzený rozhodně nedostane za normálních okolností dříve jak za rok.
Ve vnitřních řádech věznic se dá sice dočíst, že k prostoupení do lepší diferenční skupiny musí odsouzený řádně plnit dvě hodnoticí období veškeré své povinnosti a cíle programu zacházení. To však nikomu nezaručuje, že k postoupení dojde automaticky. Mnohdy si vychovatelé či speciální pedagogové kladou podmínku, aby si odsouzený za ta hodnoticí období získal aspoň jednu kázeňskou odměnu, pochvalu. A v tom už začíná poměrně nesmyslný a začarovaný kruh. Totiž kázeňský trest, který stihne automaticky každého odsouzeného, jenž se dopustí porušení striktních předpisů. Jenomže kázeňská odměna není ze zákona nároková, tudíž její udělení není povinné, ani když se odsouzený snaží sebevíc. Je pouze na libovůli zaměstnanců, zda odsouzenému kázeňskou odměnu navrhnou, či nenavrhnou.
Jenomže ani samotný návrh na kázeňskou odměnu ještě nezaručuje, že ji odsouzený dostane. Takovýto návrh dále zpracovává a posuzuje vychovatel odsouzeného a je opět pouze na něm, zda ji odsouzenému přizná či nikoli. Pokud zváží, že daný návrh zamítne, jednoduše takovýto návrh prožene skartovačkou a nikdo s tím nic nenadělá.
Ovšem už jen získat samotný návrh na kázeňskou odměnu je pro odsouzené poměrně složitý úkol. O tom se dočtete v příštím díle našeho seriálu.
