Zápisky českého vězně: Odměnou může být delší návštěva nebo dražší nákup. Vězňům ale stačí pochvala
V minulém díle tohoto seriálu jsem psal o vnitřní diferenciaci – o systému, který za mřížemi rozhoduje o vaší večerce i nákupech. Tentokrát se zaměřím na takzvané kázeňské odměny, které jsou vlastně pochvalou zaměstnanců věznice odsouzeným. O takovou odměnu vězni rozhodně stojí, může jim totiž podstatně usnadnit vězeňský život. Ovšem už jen získat samotný návrh na kázeňskou odměnu je pro odsouzené poměrně složitý úkol.
Autorem seriálu Zápisky českého vězně, který vám přinášíme každé úterý, je odsouzený, který si odpykává trest odnětí svobody v délce 9,5 roku. Za co byl odsouzen, si přečtěte zde.
Stávají se případy, kdy se odsouzený opravdu snaží, co mu síly stačí. Dře v práci nad rámec stanovených úkolů, stejně tak i v samotné věznici, a podaří se mu získat v jednom kvartálu dva návrhy na kázeňskou odměnu. Jenomže pak dostane ledovou sprchu od vychovatele vyhodnocujícího tyto návrhy. Vychovatel mu kupříkladu sdělí, že mu nemůže udělit dvě kázeňské odměny v jednom hodnotícím období a jediné co může, je sloučit obě v jednu. Když je vychovatel fakt pes, tak odsouzenému neudělí ani jednu a zapíše mu pouze „kladný poznatek.“ Samozřejmě tak či tak si v tomto ohledu někteří vychovatelé upravují pravidla podle svého. Abych všem však nekřivdil, musím také uvést, čím někteří vychovatelé argumentují. Tedy, že pouze musí plnit příkazy svých nadřízených. Abych totiž nezůstal pouze a jen u svých domněnek, vedl jsem na tato témata rozhovory s několika zaměstnanci Vězeňské služby.
Na základě těchto rozhovorů nejen s vychovateli, ale i jinými zaměstnanci jsem se dozvěděl následující: Zaměstnanci Vězeňské služby řídící náš vězeňský systém poukazovali na časté a přílišné udělování kázeňských odměn. Vydalo se proto interní nařízení o omezení udělování těchto odměn a vymyslel se tak nový aspekt hodnocení, tedy onen kladný poznatek. Na zaměstnaneckých poradách věznic se tak „doporučilo“ vychovatelům, aby omezili udělování kázeňských odměn a spíše vězňům udělovali ony kladné poznatky. Respektive aby se vlk nažral a koza zůstala celá.
Když soud kladné hodnocení smete ze stolu
Potíž je v tom, že zákon nezná kladný poznatek, a takové hodnocení vězňů tudíž nemá žádnou zákonnou oporu. To pocítí především odsouzení při soudním projednávání jejich žádostí o podmíněné propuštění. U soudu totiž nemá kladný poznatek žádnou váhu. Jelikož tento aspekt hodnocení nemá právní základ, tedy reálně neexistuje, nelze s ním u soudu ani argumentovat. Soud odsouzenému jasně vytkne, že ho nezajímají žádné kladné poznatky, ale zajímá se pouze o kázeňské odměny či tresty. Údajně měly být soudy Vězeňskou službou o tomto aspektu informovány a vyzvány, aby k němu braly zřetel, ale soud se smí zabývat pouze aspekty zakotvenými v zákoně.
A tak si odsouzení třeba i s dvaceti kladnými poznatky můžou tak maximálně vytřít ...zrak, aby se probrali do reality. Snažil jsem se od zaměstnanců Vězeňské služby získat vysvětlení, za jakým účelem došlo k tomuto nařízení a jaký má smysl takto snižovat kladné hodnocení vězňů. Namítal jsem, že jde o věc rozporující samotný účel výkonu trestu. Ovšem žádný z dotazovaných pracovníků mi toto vysvětlit nedokázal. Pouze se shodli na tom, že se proti vedení stavět nemohou a musí plnit nařízení shora. Je tedy zřejmé, že Vězeňská služba tak nějak bojkotuje kladné hodnocení odsouzených. Proč tomu tak je, respektive zda jde o součást systému regulace vězňů, či se v pozadí skrývá jiný záměr, nechávám bez odpovědi v rovině konspiračních teorií.
Záleží především na vychovatelích
Pro odsouzené je navíc velmi obtížné získat možnost vedoucí k návrhu na kázeňskou odměnu. Každá činnost, kterou odsouzený v trestu běžně vykonává je totiž povinná. Jen těžko se dá vymyslet taková činnost, kterou by odsouzený mohl vykonávat nad rámec svých povinností, aby za ni mohl být odměněn. A opět záleží na tom, v jaké věznici se vězeň nachází. Kupříkladu, některé věznice udělují kázeňskou odměnu odsouzeným, kteří si vezmou na půl roku rajóny. Tedy denně uklízí danou část oddělení. Ale i tak záleží na vychovateli. Na jednom oddělení ji vychovatel udělí, na jiném sdělí odsouzenému, že se jedná o přidělenou práci pro věznici, která je pro větně povinná, tedy bez nároku na pochvalu.
V praxi se tedy někteří odsouzení válí na kavalci a uklízet společné prostory nemusí, neboť to dobrovolně dělají druzí. Hodnocení však mají stejné, ať se jeden válí nebo uklízí. Pokud se naskytne možnost dobrovolně vymalovat nějakou část věznice a vězeň tím stráví 14 dní, stále nemá jisté, že dostane kázeňskou odměnu. Každá práce pro věznici je zkrátka povinná. Velmi těžko se snažím nalézt byť jen jediný příklad práce, která by byla nad rámec povinností vězně – a za kterou by následně mohl být odměněn. Ovšem nemohu vám žádný takový představit. Takový, který by vychovatel nenapadl s tím, že jde o povinnost vězně. Průměrně se nachází na oddělení nějakých 60 vězňů. Představte si, že by měl mít každý z nich možnost, získat příležitost vytvořit si za hodnotící období kázeňskou odměnu. Což je 60 příležitostí za jeden kvartál. A já nejsem schopen uvést jediný jistý příklad. Ani záchrana života spoluodsouzenému s nasazením vlastního zdraví kázeňskou odměnu přinést nemusí.
Každá věznice si pravidla vykládá po svém
A co je vlastně přesně ta kázeňská odměna? Pod tímto pojmem se skrývá mnoho podstatných věcí. Důležitá je především možnost zahlazení kázeňského trestu. Dále to může být jednorázové prodloužení doby návštěv, navýšení nákupu, kulturní akce mimo areál věznice či realizace návštěvy bez zrakové a sluchové kontroly a mnoho dalších věcí.
Ale tou nejjednodušší a nejrozšířenější formou kázeňské odměny je obyčejná zapsaná pochvala. Nic náročného. Jen jeden pouhý písemný záznam zabírající 5 minut. Záznam, kterým se dá soudu prokázat vývoj či polepšení vězně – jeho snahu. Možnost osobního vývoje, prostoupení do lepší diferenční skupiny a získání některých výhod. Jak má tedy odsouzený prokázat své polepšení, když nemá ani možnost získat si kladné hodnocení s pochvalami, jež soud vyžaduje? Vychovatelé na poradách s vedením prohlašují: „Dejte nám jasný plán, jak hodnotit vězně. Dejte nám mapu, kterou se máme všichni řídit!“ Jenomže nic nedostávají. Proč tomu tak je a proč nemají odsouzení dané pravidla, jak získávat kázeňské odměny vám nepovím.
Existují tedy funkční motivační nástroje za účelem resocializace odsouzených. Problém spočívá v tom, že si s nimi každá věznice nakládá tak, jak sama uzná vhodné. S odsouzenými se zachází rozdílně, byť jsou odsouzeni k naprosto stejným výkonům trestů. Plošně se aplikuje nařízení, které nemá právní zakotvení v zákoně, a tak se nabízí otázka, zda vězeňský systém vlastně stojí o nápravu svých svěřenců, či nikoli. V jiných dílech tohoto seriálu jsem vám už představil vězně, jako lukrativní obchodní komoditu. V celém našem vězeňství se točí opravdu závratné, ba přímo astronomické sumy peněz. Vedlejší hospodářské činnosti věznic jsou poměrně neprůhledné, snad i málo kontrolované. Komu tento byznys opravdu svědčí a kdo na něj nejvíc doplácí? Na tuto otázku nechť si odpoví každý čtenář sám. Nesporně však existuje nepoměr mezi rizikem vzniku kázeňského trestu a možností získání kázeňské odměny.
