Zápisky českého vězně: Jak jsem se po letech konečně dostal k práci a seznámil se s nástrahami kuchyně
Mít možnost chodit v base do práce je něco mimořádného snad pro každého vězně, který se dlouhé roky kousal nudou na baráku. Při pracovním zařazení ani tak nejde o to, splácet dluhy, hradit alimenty či mít aspoň na tabáček a kávičku. Jde především o jistý druh úniku před realitou temného prostředí obklopujícího každého trestance. Na většině oddělení je totiž taková skladba vězňů, respektive taková sorta lidí, kterou byste jen stěží dávali venku dohromady. Tedy za předpokladu, že by někdo z vás nesháněl komparsisty k natáčení parodie filmu Úsvit mrtvých. Je to zkrátka ten nejlepší výběr zvláštních individuí.
Autorem seriálu Zápisky českého vězně, který vám přinášíme každé úterý, je odsouzený, který si odpykává trest odnětí svobody v délce 9,5 roku. Za co byl odsouzen, si přečtěte zde.
První tři roky trestu jsem trávil bez možnosti jakéhokoli pracovního zařazení. Pokud k tomu žijete se spolubydlícími na omezeném prostoru o dvanácti metrech čtverečních, přivítáte jakoukoli možnost zpestření jinak nekonečně dlouhých stereotypních dnů. I takový vlk samotář, za jakého jsem se sám považoval, se naučí naslouchat druhým. A tak jsem pozorně poslouchal vyprávění životních příběhů mých spoluvězňů.
Pohádkáři s milionovými konty a blondýnami
Jednu takovou skupinku z řad těchto vypravěčů označujeme příznačně jako „pohádkáře“. Vypráví sice zajímavé příběhy, které by klidně mohly posloužit jako námět pro natočení úspěšného filmu, potíž spočívá v tom, že je ten příběh při každém vyprávění jiný. Odlišné scénáře, odlišné obsazení hlavních postav, tedy krom vypravěče. Někteří posluchači mají slabé nervy na to, aby poslouchali smyšlené žvásty, a tu a tam vybouchnou smíchy. Převážně jsou však tací, kteří naslouchají se zatajeným dechem a baští, ba přímo hltají každé slůvko z úst pohádkářů.
Přitom jim ani nepřijde nijak zvláštní, když pohádkář vypráví o tom, jak se mu má brzy narodit syn, přestože už dva roky bručí za mřížemi. Najde-li se přeci jen odvážlivec, jenž na tento drobný detail poukáže, zaujme pohádkář obranný postoj. Skálopevně si bude stát za svým a tvrdit dál, že je syn stoprocentně jeho. Že na tom není přece nic zvláštního. Vždyť i svatá Marie porodila Ježíška, když do ní vstoupil Duch svatý, a otcem byl Josef, přestože spolu nespali.
Každopádně pohádkáři nemají rádi, když jim někdo přerušuje výklad těmito zanedbatelnými detaily či ruší stupidními otázkami. Sami se už totiž ztratili ve spletenci různých verzí příběhů, že nerozeznají blud od skutečnosti. Kromě pozornosti takto vypravěči získají i nějakou tu cigaretu nebo kávičku, která se přece k vyprávění hodí. Pokud se jim naučíte naslouchat s nadhledem a mávnete rukou nad pár nesrovnatelnostmi, zjistíte, že jsou poměrně zábavní, a dost se zasmějete. Poznáte je relativně snadno. Pohádkáři se často prezentují jako podnikatelé či kápa z podsvětí. Mají přenádherné ženy, což dokládají fotografiemi – vystřiženými z Maxima či Playboye. Převážně modrooké blondýny s mírami 90-60-90. Bydlí v luxusních rezidencích s dvoupodlažní garáží ukrývající několik posledních modelů nablýskaných bouráků. Občas i toto dokládají fotografiemi. Bystrému oku však neuniknou detaily areálu výstaviště či autosalonu. Nakonec vás požádají, jestli jim můžete dát cigaretu nebo porci kávy. Momentálně totiž nemají přístup ke svému kontu, ale brzy to advokáti zařídí a oni se vám štědře odvděčí. Občas takhle na chytačku uloví pár pitomců, kteří je sponzorují i několik měsíců. Zažil jsem i takový případ, kdy důvěřivý posluchač vypravěči „půjčil“ 300 tisíc. Ovšem tady skončila veškerá sranda pro všechny zúčastněné. Ten, co půjčil, byl rázem o pár set tisíc chudší a onen pohádkář dostal obvinění z podvodu.
Jenomže poslouchat stále dokola se opakující výplody něčí fantazie prostě nejde. Chtěl jsem se už konečně dostat do práce, abych aspoň na těch pár hodin denně mohl vypadnout z toho blázince. Podal jsem nespočet žádostí o pracovní zařazení, ale žádná z nich nebyla kladně vyřízena. Tak si říkám cvič, cvič, jinak ti z toho jednou opravdu zákonitě hrábne. Začal jsem vymýšlet všemožné způsoby, jak tělo zaměstnat silovými cviky. Tak jsem si všiml železné výztuže stolu, která by pro můj trénink byla ideální. Jenomže čím ji uříznout? Netrvalo dlouho a už jsem držel pilový plátek na železo v ruce. Ano, i takové věci se dají sehnat bez větší námahy poměrně snadno. Tedy pokud víte, koho se máte zeptat. Zapečené pilníky v buchtách od babičky patří opravdu do říše pohádek. Jakmile jsem měl výztuž v ruce, řešil jsem, co s plátkem. Vyhodit mi ho bylo líto. Co kdyby mi tu výztuž našli a sebrali dozorci při šťáře, že? Samozřejmě jsem si ho schoval a samozřejmě, že ta šťára přišla záhy – jak jsem předpokládal. Co jsem však nepředpokládal, byla snaha dozorce prostě něco najít. Výztuže, jež měl po celou dobu na očích, si nevšiml, ovšem plátek na železo objevil. S neskrývaným výrazem překvapení a radostí zároveň se zeptal: „A na co máš tohle?“ „Přece na mříže, na co asi.“ odpověděl jsem. Jenomže bachař neopětoval můj vytříbený smysl pro humor, a já tak měl rázem spoutané ruce za zády. Následoval doprovod do bezpečnostní cely a řada výslechů. Výsledek tak úsměvný nebyl. Dvacet dní díry, 3. diferenčka a přísná bezpečnostní opatření. Budovu se zvýšeným stavebně-technickým zabezpečením jsem nesměl opustit bez pout na rukou a doprovodu dvou dozorců.
Test s cibulí nepomohl
Co čert zrovna nechtěl, vyslyšeli jednu z mých žádostí o pracovní zařazení. V té době totiž sháněli pár kuchařů do vězeňské kuchyně. Jelikož jsem profesně kuchař, navedli mě na kuchyňskou rampu pro zásobování, kde probíhalo výběrové řízení. Samozřejmě, že to bylo docela divadlo, neboť mě navedli spoutaného dva hromotluci. Provozní vedoucí kuchyně vytřídil několik adeptů od těch, kteří nebyli buď zkušení nebo perspektivní vzhledem ke krátkým trestům. A tak nás tam zůstalo stát z pětadvaceti asi osm. Rozdali nám jednorázové bílé pláště s tím, že se přesuneme do kuchyně, kde budeme absolvovat teoretickou i praktickou část výběrového řízení. Jelikož jsem byl stále spoutaný, dozorci mi onen plášť symbolicky přehodili aspoň přes záda.
Na řadu jsem se dostal jako poslední. V teoretické části jsem panu vedoucímu sdělil pracovní postup svíčkové a obstál jsem s pochvalou. Zádrhel však přišel u praktické zkoušky. Došli jsme k pracovní desce, na níž byla urovnaná řada různých nožů a pár oloupaných cibulí. „Tak si vyberte jeden nůž a předveďte se, jak umíte krájet cibuli“ vyzval mě vedoucí. Ukázal jsem dozorcům na spoutané ruce s náznakem, aby mi pouta sundali. „Děláš si z nás prdel? Máš zvýšená bezpečnostní opatření a chceš po nás, abychom ti sundali pouta a nechali tě vzít nějakej dranžírák do ruky?“ rozpoutala se poměrně živá diskuze o logice věci mého navedení na kuchyň.
Když to už vypadalo beznadějně, zavolali vrchního inspektora strážní služby, který nakonec rozhodl o sundání pout. „Tak jak to chcete, šéfe? Kolečka, plátky, kostičky, najemno, nebo nahrubo?“ zeptal jsem se vítězně vedoucího. „Jemné kostičky,“ odpověděl. Vybral jsem si tedy nůž, přelízl ho na ocílce a za osm vteřin se cibule proměnila v hromádku jemných kostiček. Pár vteřin dobrého pocitu a opět se mi želízka zacvakla na zápěstí a putoval jsem zpět do své nory.
Z montérek do kuchařského pláště
I když časem veškerá bezpečnostní opatření pominula a umístili mě za dobré chování zpět na „standardní“ oddíl, stále jsem se nemohl dostat do žádné práce. Neustále jsem se potýkal s argumenty, že mám do konce trestu ještě příliš mnoho let, a navíc se s třetí diferenčkou do práce ani dostat nemohu. S různými podobnými bláboly se potýká řada odsouzených. Někteří nad tím jen mávnou rukou, jiní panáčkují a dělají vše možné pro pracovní zařazení a pár jedinců – jako já – se obrátí na ombudsmana.
Najednou jsem absolvoval jeden pohovor za druhým, nakonec jsem vyfasoval čerňáky (černé montérky) a nastoupil do kovovýroby. Pravda, je zarážející, že dají kuchaře na práci se železem. Když si však člověk uvědomí, že jde hlavně o peníze, zjistí, že na tom nic zvláštního není. Pro věznice je mnohem levnější zařadit vězně na práci, pro kterou není potřebná odborná kvalifikace.
Každé pracoviště, ať ve vnitřním či venkovním provozu, má na starost odpovědný civilní zaměstnanec. Proto bývají odsouzení převážně zařazeni s přívlastkem „pomocný“. Tedy pomocný kuchař, pomocný zedník, pomocný dělník a podobně. Vyjde levněji udělat z kuchaře zámečníka či ze zedníka kuchaře. Ovšem mě pozice zámečníka vůbec nevadila. Hlavně že jsem dostal konečně práci. Navíc i v oboru obrábění kovů jsem získal bohaté zkušenosti v civilu, takže zámečnická mi nebyla cizí. Tím samozřejmě nemyslím otevírání zámků dveří, které mi neříkaly pane. Časem jsem však stejně dostal nabídku práce ve vězeňské kuchyni. A dostal jsem se tím do prekérní situace. Zůstat na svém místě, kde jsem si za rok vybudoval slušnou pozici, nebo změnit „zaměstnání“ a být přímo u zdroje všeho toho jídla?
Ať jsem už měl sebelepší pozici, jídla je v base opravdu málo. Taky je to kriminál, a ne žádná výkrmna, že? Jó, ale dělat „pomocného“ kuchaře, to je jiná. Kuchaři nikdy nikde hladem netrpěli. Vyřešit toto dilema netrvalo dlouho a už jsem měnil čerňáky za kuchařské rondon pepito.
Hlavou člověk zeď neprorazí
Ovšem přísloví bez práce nejsou koláče, jsem pochopil velmi brzy. Nástup mi začal osmnáctidenním kolečkem všemožných prací po dvanáctihodinových šichtách bez jediného dne volna. Já vlastně na ty koláče už neměl ani chuť. Nakonec jsem se propracoval na pozici výdejčího stravy, což nebyla žádná pohodička, jak jsem si mylně myslel. Vařilo se pro jedenáct set vězňů a za těch pár let v base jsem jich znal poměrně dost. V kuchyni je tohle opravdu nevýhoda. Každý z nich chce po vás větší porci jídla. Všichni se chtějí pořádně najíst, ale nikdo nechápe, že existují normy množství vydávané stravy. Sice se vaří s rezervou několika porcí navíc a tu a tam si někdo pro stravu nepřijde, ale k uspokojení většiny to nestačí. Takže se výdejce musí umět obrnit proti nepřebernému množství nadávek či výhrůžek typu: „Však počkej, ty hajzle, až se k nám dostaneš na oddíl. Tam ti dáme takovou nakládačku, že tě vlastní máma nepozná ty… (pár teček namísto desítek vulgarismů).“
Jenže jedna věc je obrnit se proti těmto atakům a druhá naučit se udržet nervy na uzdě a jazyk za zuby. Respektive raději neodpovídat způsobem: „Jo, jo, už se klepu strachy. Seber si ten tác (ešus) a vypadni.“ Občas se stane, že po vás onen tác či ešus švihnou zpátky i s jeho horkým obsahem. Ale hlavně „životnost“ kuchařů není moc dlouhá. Kšeftování s proviantem je velké lákadlo a mnoho kuchtíků mu podlehne. Pravda je, že si jen málokdo z kuchařů uvědomí, že následný vyhazov se rovná stěhování z kuchařského oddílu na běžný standardní oddíl. Pak se slova promění v činy a je vymalováno, respektive kuchař má pandí oči.
Po první výplatě jsem šel za vychovatelem s tím, že mi nesedí odpracované hodiny na výplatní pásce, kdy jsem měl zaplaceno 168 hodin z 220 odpracovaných. Stroze mi odpověděl, že je rozdíl odpracovaných hodin definován jako práce pro věznici, která je mou povinností bez nároku na finanční ohodnocení. Takže s žádnými příplatky či přesčasy už nemám otravovat. To víte, že to jednoho rozpálí doběla a já jsem měl tenkrát co dělat, abych udržel nervy na uzdě.
Brzo nato jsem se stal pro vychovatele nepohodlným, tak o mně vypustil fámu mezi odsouzenými v domnění, že si to se mnou vyřídí. Jenomže to se nestalo, neboť mě pár z nich znalo a věděli, jaká je pravda. Celá věc se tedy otočila proti vychovateli. Netoužil po mém návrhu oznámit věc na policii, a tak se mi při večerní početní prověrce stavu vězňů omluvil před celým oddílem. Blažený pocit vítězství mi netrval dlouho. Následujícího dne jsem byl za záhadných okolností vyhozen a přestěhován na mě dobře známý oddíl se zvýšeným stavebně-technickým zabezpečením. A tak jsem opět začal poslouchat nové příběhy vypravěčů, při nichž jsem se snažil pochopit, co se vlastně stalo. Zkrátka hlavou člověk zeď neprorazí a stavět se zaměstnanci vězeňské služby se také nedělá, neboť člověk jenom narazí.
