Zápisky českého vězně: Respekt odsouzených k dozorcům mizí, může za to i vedení věznic
Uniforma odjakživa vzbuzovala mezi lidmi respekt a úctu. Potkal-li někdo strážníka na obchůzce, smekl před ním klobouk a uctivě ho pozdravil s přáním pěkného dne. Časy se od této gentlemanské doby, jak ji pro její typickou uctivost nazývám, v mnohých ohledech změnily. Potká-li někdo na ulici policistu dnes, raději od něj odvrátí pohled a doufá, že nebude zbytečně lustrován, natož aby ho ještě uctivě pozdravil. Jak se v tomto duchu změnily respekt a úcta k dozorcům v některých tuzemských věznicích, vám popíšu v dnešním díle tohoto seriálu.
Autorem seriálu Zápisky českého vězně, který vám přinášíme každé úterý, je odsouzený, který si odpykává trest odnětí svobody v délce 9,5 roku. Za co byl odsouzen, si přečtěte zde.
Několik dílů mého vyprávění vzniklo na popud komentářů našich čtenářů. Dnešní díl bych rád věnoval právě řadovým dozorcům vězeňské stráže, neboť na podnět jednoho z nich jsem se blíže zaměřil na téma, jež si vskutku zaslouží pozornost. I taková práce dozorců je extrémně rozdílná v závislosti na tom, v jaké věznici svou práci vykonávají. Rozhodně se totiž nemohou srovnávat dozorci, kteří pracují ve věznicích s kapacitou dvou stovek odsouzených, s dozorci, kteří pracují ve věznicích s tisícovkou vězňů. Malé věznice mají poměrně výběrovou skladbu odsouzených, respektive takových vězňů, kteří jsou převážně bezproblémoví a snaží se dodržovat veškeré předpisy a nařízení. Nad hlavami jim visí pomyslný Damoklův meč s hrozbou eskorty do horší věznice v případě, že se dopustí vážnějšího prohřešku. V takovýchto věznicích po určité době znají jména všech vězňů nejen běžní zaměstnanci, ale i dozorci. Autorita k dozorcům je samozřejmě na poměrně vysokém stupni. Ovšem jinak tomu bývá v některých věznicích s pětinásobně vyšší kapacitou.
Ten, kdo čte tenhle seriál pravidelně, jistě ví, že jsem se z takové malé výběrové věznice dostal do věznice čítající přibližně jeden tisíc odsouzených. Vězni zde jsou ubytováni cca po šedesáti „kusech“ na oddíle. Na výdej stravy chodí po jednotlivých ubikacích do společné jídelny. Ovšem tak, aby se zamezilo střetům mezi dvěma oddíly. Nejednou se totiž stalo, že došlo k hromadným bitkám mezi samotnými vězni.
Dozorce, který mi nasadil brouka do hlavy
Při takovýchto pohybech většího množství vězňů musí odsouzení dodržovat nástup do útvaru v řadách po pěti. Nesmí také navazovat nepovolené styky s jinými odsouzenými. Tedy nepokřikovat do oken jiných ubikací a domlouvat se na čemkoli s kýmkoli. Při takovémto nástupu provedou dozorci početní prověrku stavu odsouzených a zavelí k odchodu na jídelnu. Stejný postup se opakuje při opouštění jídelny před návratem na ubikace. Zdánlivě se jedná o jednoduchou záležitost, avšak řada odsouzených každodenní rutinu nechápe a vykládá si ji po svém. Nástupy na stravu se dají bez nadsázky přirovnat k vypuštění stáda tupých ovcí. Zatímco pár jedinců pochopilo, že nástup do tvaru není nic složitého, desítky dalších pokřikuje do oken různých ubikací na své známé, chtě je pozdravit, domluvit si své kšefty či vyřídit různé vzkazy.
Dozorci je neustále napomínají a snaží se je všemožně, slušně usměrnit. „Přestaňte laskavě vyřvávat a srovnejte se do řady,“ napomene kupříkladu dozorce odsouzeného. „Sám se srovnej, šašku jeden,“ drze odvětí vězeň a dál se vybavuje s kamarádem, jenž je na okně jiného oddílu. V davu se pár vězňů zasměje. Dozorce důrazně opakuje výzvu. Odsouzený zamíří k němu a povídá: „Co máš sakra za problém? Jen jsem pozdravil bratrance.“ Z davu někdo zvolá: „Přestaň furt buzerovat a pusť nás konečně už na jídlo.“ „Nepůjdete nikam, dokud se neseřadíte tak, jak máte, abych vás už konečně mohl spočítat,“ přidá se druhý dozorce. V jakémsi poloútvaru začíná atmosféra houstnout. Dozorce okřikne celý dav, aby si okamžitě nastoupili do tvaru. „Včera mu stará nedala, tak si ten zamindrákovaný kretén honí své ego na nás,“ prohodí někdo z davu.
Nevěřícně stojím jako sloup zařazený, jak mám, a nechápavě poslouchám a sleduji, co si to ti vězni vůbec dovolují. „O tomhle byste měl taky někdy napsat článek,“ řekne mi náhle dozorce, aby to nebylo moc slyšet. Po pěti minutách se podaří celému oddílu nastoupit do tvaru. Dozorce nás spočítá a pouští k odchodu na jídelnu. Cestou si říkám, že se za těch pár let, co jsem tady nebyl, opravdu hodně změnilo. Především takový úpadek autority a respektu k dozorcům jsem v této věznici nikdy nezažil. Co se tady sakra stalo? Ani nevím, co jsem tenkrát jedl, protože jsem stále myslel na to, proč si takovéto chování nechávají dozorci líbit. Po nástupu z jídelny jsem šel za dozorcem, který mi dal podnět k sepsání tohoto článku, a pustili jsme se do krátké diskuze. Říkal jsem mu, že sice nerozumím tomu, proč si tohle nechávají dozorci líbit, ale kdybych o tom měl napsat článek, nejspíše by se mu nelíbil. „Proč?“ zeptal se mě. Nešlo mi správně vyjádřit mou domněnku, že si za ztrátu autority mohou dozorci tak trochu sami. „Ale proč? Proč tomu tak je? Přemýšlejte o tom. Věřím, že na to přijdete,“ řekl mi. Nasadil mi tak do hlavy červa, který ustavičně hlodal a hlodal a já nemohl stále pochopit, co mi tím chtěl vlastně říct.
Vězeň na straně dozorců
Vzpomínám na to, jak to chodívalo dříve. Pokud byl někdo na dozorce sprostý, drzý a arogantní, tak vlítli dozorci v lepším případě k dotyčnému na cimru, kterou celou kompletně rozházeli. V horším případě provedli filcunk celému oddílu. Jen pro nezasvěcené, filcunk je označení pro provádění dílčích prohlídek u odsouzených. De facto jde o jakýsi letecký den, kdy jsou odsouzeným rozházeny kompletně celé cely včetně postelí a skříněk. Pokud byl odsouzený více než jen drzý, byl mu udělen kázeňský trest a putoval na pár dní na díru. Tam pak mohl v klidu rozjímat o svém chování. Občas mu to bylo na díře vysvětleno mnohem důrazněji než pouhou izolací. Každopádně všechny tyto prostředky byly poměrně efektivní k utužení a posílení nejen autority k dozorcům. Dnes mnoho odsouzených dozorcům veřejně tyká, což samo o sobě autoritativní postavení oslabuje. Navíc je uráží takovými vulgarismy, které zde nemohu ani vyjmenovat, neboť by to neprošlo redakční cenzurou.
A dozorci? Někteří jen sklopí hlavu a vůbec nic neudělají. Samozřejmě to má za následek lavinový efekt. Uráží-li se a ponižuje se dozorce před davem vězňů, který si toto nechá líbit, pak spadne jeho index autority na nulu. Další a další odsouzení se přidávají k urážkám a ponižování dozorců, neboť jsou přesvědčeni, že to projde i jim. Některé dozorce si pamatuji jako fajn chlapy, kteří si na nic nehráli. V mnoha situacích přivírali oči a nebuzerovali vězně za každou malichernost. Byli prostě féroví a trestali jen tehdy, když si to odsouzený opravdu zasloužil. Když tyhle chlapy vidím dnes, jak si se sklopenou hlavou nechávají sprostě nadávat od těch usmrkanců, je mi jich opravdu upřímně líto.
Nikdo mi nemůže vyčítat, že se v pozici vězně v tomto ohledu stavím na stranu dozorců, a ne vězňů. Jsem sice vězeň, ale většina řadových dozorců pro mě představuje autoritu, ke které chovám respekt i úctu. Mnohokrát jsem ve svých článcích apeloval na skutečnost, že i vězeň je člověk. Ale i dozorce je člověk a jeho práce není jen běžné povolání. Jde o poměrně psychicky náročné poslání, při němž se někteří denně setkávají se situacemi, kdy se opravdu musí ovládnout, aby některým odsouzeným vážně nedali přes držku. Jednou jsem viděl, jak se přímo stavěl odsouzený tváří v tvář dozorci a před nastoupeným oddílem dozorce provokoval a vyzýval ho, aby ho udeřil. Vysmíval se mu přímo do obličeje a dozorce nemohl udělat v tu chvíli vůbec nic. Jiný případ nastal, když dozorce napomenul odsouzené, aby na kulturní místnosti dodržovali zákaz kouření a ústrojovou kázeň v ústavním oděvu. Při další obchůzce bylo na kulturce opět zakouřeno a řada odsouzených byla v civilním oděvu. Dozorce tedy vypnul televizi hlavním jističem. Nastala vlna pobouření doprovázená četnými urážkami dozorce. Místo aby televizi nechal vypnutou, tak ji po pár minutách opět zapnul. Odsouzení, než aby byli rádi za jeho vstřícnost, tak rozpoutali debatu o tom, jaký to je šašek, který si nedokáže stát ani za svým. Je těžké hodnotit, zda jsou kolektivní tresty na místě, když řada odsouzených vnitřní řád a jiné předpisy dodržují. Být trestán za prohřešky druhých se mi také nelíbí. Ovšem v tomto případě musí být člověk trochu soudný a uvědomit si, že není na rekreaci, ale v base. A v base by měli být všichni dozorci představitelé autority a pořádku.
Vedení hází svým zaměstnancům klacky pod nohy
Ve většině věznic stále na oddílech funguje jistá funkce „barákového“, tedy odsouzeného, který tak nějak udržuje kázeň a pořádek na oddíle. Tato funkce se liší pouze různým názvoslovím. Někde je to stále barákovej, jinde zástupce odsouzených či koordinátor oddílu. Zastávám názor, že by tou podstatnou autoritou ve vězení neměl být vězeň, ale dozorce. Vychovatele oddílu samozřejmě nevyjímaje. Zatím to však vypadá, že se v některých věznicích o autoritativní postavení handrkují sami odsouzení. Pokud tedy budou vězni uznávat jako autoritu své spoluvězně před samotnými dozorci, nikdy to nebude v pořádku. Časem se pak taková věznice bude potýkat s narůstající anarchií a samotný smysl účelu výkonu trestu se začne vytrácet raketovým tempem.
Stále jsem přemýšlel nad tím, co mi daný dozorce naznačoval, když mi pokládal otázku, proč dozorci ztrácí autoritu, tedy respekt a úctu odsouzených. Pak mě napadlo, že mají svázané ruce. Mnoho odsouzených začalo psát různé stížnosti, které měly za následek kolikrát i nesmyslné vyšetřování věznice či jen jejich zaměstnanců. To se děje poměrně často. Žádné vedení věznice nestojí o zdlouhavá a nepříjemná vyšetřování, která jim jen ubírají na kredibilitě. Některá vyšetřování končí dokonce reorganizací celého vedení. Každý, kdo se dostane na pohodlné křeslo, o něj logicky nechce přijít. Nabízí se tedy i možnost, kdy samotné vedení věznic svázalo dozorcům ruce. Je snad tohle ten důvod, který mi dozorce naznačoval? Před napsáním tohoto textu jsem se na toto v ústraní zeptal jiného dozorce. Ten mou domněnku potvrdil a dodal: „Vy se můžete odvolávat a dovolávat všude možně. Kam se můžeme dovolávat my?“
Tak či tak, každé vedení věznice by mělo v první řadě stát na straně dozorců. Tím ovšem nemám na mysli zastírání či utajování protizákonného jednání některých jedinců. Dozorcům by měly být umožněny přiměřené zásahy úměrně k dané vzniklé situaci. Kupříkladu by mohli mít možnost využívat některých nástrojů výchovného charakteru, jako třeba umístění problémových jedinců ke čtyřiadvacetihodinové izolaci i bez souhlasu vychovatele. Pokud se nechávají někteří příslušníci vězeňské stráže urážet a ponižovat, je to špatné, stejně jako když si někteří dozorci myslí, že mají nad odsouzenými neomezenou moc. Před několika měsíci jsem v jednom díle tohoto seriálu omylem paušalizoval všechny dozorce a postavil je nechtěně do špatného světla, jako nepřítele odsouzených. Za tento výrok se omlouvám, neboť nelze dozorce jednoduše paušalizovat, respektive hodnotit je kolektivně. Znám opravdu mnoho příslušníků vězeňské stráže, ke kterým chovám jak respekt, tak i úctu. Těm, kteří chodí do práce, v níž jsou ustavičně vystavováni posměchu a urážkám ze strany vězňů, bych doporučil, aby každou situaci řešili jak se svými nadřízenými, tak i vychovateli daných jedinců.
Už jen pohled na samotnou uniformu má vzbuzovat respekt, a ne posměch. Osobně bych nikdy neměl tu odvahu obléknout si uniformu a jít pracovat do tohoto prostředí dobrovolně. Těm, kteří dlouhá léta vykonávají toto poslání, aniž by si cokoli dokazovali a hráli si na šerify, tímto vzdávám hold.
