Slavný Lauberhorn prověřuje lyžařské umění závodníků už 90 let, jeho minulost zkalila tragédie
Úspěch na tomto svahu je pro lyžaře něco podobného jako pro tenisty vyhrát jeden z grandslamů. Ale to se povede jen nejlepším z nejlepších a většinou těm, kteří mají mnohaleté zkušenosti, velikou kuráž a absolutní víru ve své schopnosti. Řeč je o slavné sjezdovce Lauberhorn nedaleko švýcarské vesničky Wengen, na které muži jezdí nejdelší sjezd v rámci Světového poháru. Poprvé se na této sjezdovce pod stejnojmennou horou v rámci velkého mezinárodního klání závodilo v roce 1930, tedy před 90 lety. Další díl kapitoly slavného závodu napíše světová lyžařská elita tuto sobotu.
Lyžařské dostaveníčko v malebných kulisách vrcholků bernských Alp Eiger, Mönch a Jungfrau každoročně v polovině ledna přivábí na 30 tisíc diváků a je jakousi hozenou rukavicí pro neméně slavný závod v rakouském Kitzbühelu na sjezdovce Hahnenkamm, který se koná o týden později.
V rámci závodů Světového poháru FIS je sjezdovka Lauberhorn bezkonkurenčně nejdelší, měří 4422 metrů. Závodníci na ní v některých pasážích dosahují rychlosti i 150 až 160 kilometrů za hodinu (absolutní rekord stanovil v roce 2013 Francouz Johan Clarey s rychlostí 161,9 kilometrů za hodinu), není zde nouze i o 50 metrové skoky. Trať je velice členitá a rovinatější pasáže přecházejí do prudkých srázů. Pověstný je v tom především úsek nazvaný Hundschopf, na kterém se trať prudce zužuje a pod skalní stěnou sjezdovka téměř kolmo padá.
První zmínky o závodním lyžování na Lauberhornu se datují do roku 1912, v roce 1927 se zde jel Lauberhorn Ski cup. V roce 1930 byl závod zařazen do Světového poháru a od té doby se koná nepřetržitě. Závodníci se zde proháněli i během 2. světové války, přestože počet jejich počet byl značně omezen. V posledních desetiletích se však několikrát stalo, že se slavný sjezd, ani následný slalom nejel vůbec, ale tato skutečnost byla způsobena nepřízní počasí. Nejvíce vítězství ve sjezdu si za celou historii připsal Karl Molitor, který vystoupal na nejvyšší stupínek hned šestkrát.
Slavný závod má i svoji tragickou kaňku. Při kvalifikaci na sjezd utrpěl 18. ledna 1991 utrpěl smrtelný úraz dvacetiletý rakouský lyžař Gernot Reinstadler, který upadl na cílovém svahu a praskla mu pánev. Začal prudce krvácet a upadl do hlubokého bezvědomí. Ihned se rozeběhla záchranná akce. V přítomném vrtulníku dostal Reinstadler dva a půl litru krve a ihned zamířil na operační sál. Místní hlasatel uklidňoval diváky, že díky rychlé pomoci se zabránilo nejhoršímu. Byl to však klam. Přes masivní transfuze se týmu lékařů se však život mladého Rakušana zachránit nepovedlo. Na jeho náhrobním kameni je nápis: „Boží vůle nezná žádné proč.“
Tato tragédie se ve svém důsledku stala i impulsem pro instalaci většího množství zabezpečovacích prvků během závodů Světového poháru. Díky nim si Lauberhorn i přes několik hrůzostrašných pádů jezdců v minulých letech žádnou další oběť nevybral. Přesto po jeho dojetí jsou na pokraji svých fyzických sil i vytrénovaní borci. Diváci v cíli však šílí nadšením, závod je pro Švýcary jednou z nejvýznamnějších sportovních akcí roku vůbec.
