Zápisky českého vězně: Eskorta jako mnohahodinové drkotání v poutech, bez oken a bezpečnostních pásů
Nepochybuji o tom, že každý z vás dokáže nejen rozpoznat, ale i popsat vozidla záchranné služby, hasičů či policie. Dokázali byste však popsat vozy, v nichž se přepravují vězni, tedy eskortní vozidla Vězeňské služby ČR? V autoparku vězeňské služby se nachází mnoho neoznačených vozidel, která jsou na první pohled k nerozeznání od běžně vyráběných sériových aut. Ve většině případů se však používají vozidla označená. V dnešním díle našeho seriálu vám představím eskorty a ty, kteří na ně dohlížejí.
Každý vězeň, a to bez rozdílu, využije během svého výkonu trestu služeb „dopravního podniku vězeňské služby“ a zajede si na nějaký ten „výlet“. Na rozdíl od běžných občanů však vězeň nečeká na žádných zastávkách ani si nekupuje jízdenky. A nemusí se bát revizora. Na druhou stranu se nemůže kochat ubíhající krajinou, neboť v prostoru, kde jsou vězni, tak nějak chybí okna. Také si rozhodně nevybírá, kdy a kam pojede. Pochopitelně je čas eskorty z bezpečnostních důvodů co nejvíce utajován.
Odsouzení jsou eskortováni mezi různými věznicemi, jezdí k výslechům, k soudům či jsou dopravováni na různá vyšetření do civilních zdravotních zařízení. V drtivé většině těchto případů používá vězeňská služba k eskortám označená vozidla. Ta poznáte velmi snadno. Jsou sněhově bílá, prostředkem se jim táhne až růžovofialový pruh a na střeše ční modrý stroboskopický maják. K hromadným eskortám, kdy se vězni rozváží mezi různými věznicemi, se používají autobusy, pro které se z důvodu absence oken vžil název „ponorka“. K menším eskortám, například k soudům či do zdravotních zařízení, se používají dodávky.
Veselé zážitky v medvědu
O pohodlném, ale především bezpečném cestování se však mluvit nedá. Spoutané ruce jsou samozřejmostí. Někteří „šťastlivci“ vyfasují takzvaného medvěda, což je robustní kožený opasek, k němuž jsou spoutané ruce připevněné řetízkem. Plastová sedadla se po mnohahodinové jízdě stávají naprosto nesnesitelnými, ale přežít se dají. Ovšem absence bezpečnostních pásů – navíc při zběsile jízdě – v člověku občas vyvolává obavy, zda do cíle dojede v pořádku. Při prudkém zabrzdění se tu a tam stane, že si vaše čelo potyká s madlem protějšího sedadla. Vy tomu samozřejmě nemůžete zabránit, neboť spoutané ruce k opasku, byť by rády, se nemají jak a čeho zachytit.
Po několika hodinách adrenalinové jízdy se přijíždí do hlavního terminálu, který se nachází ve věznici Jiřice. Tam se sjíždějí téměř všechny eskortní autobusy vězeňské služby z celé republiky. Vaky, v nichž mají odsouzení zapečetěné všechny své osobní věci, se vyhází ze zavazadlového prostoru na zem. Mnoho hrníčků se tak promění v hromadu střepů. Různé sprchové gely a šampony samozřejmě popraskají a vytečou. Zatímco jsou vězni rozházeni do cel, z nichž nastoupí po pár hodinách do autobusů mířících do určité věznice, se vše promísí s vysypanou kávou, tiskovinami a oblečením. A vzniklá směs připraví svému majiteli nemilé překvapení. To si ovšem vězeň vychutná jako třešničku na dortu až v samém závěru eskortního dne. Tedy v podvečer, v nové věznici, když si z vaku začne vybalovat své věci.
Nanečisto to jde snadněji
Každoročně je pořádán veletrh ke dni NATO, na němž se mimo jiné prezentuje i Vězeňská služba ČR. Návštěvníky se snaží zaujmout nejen statickou prohlídkou rekvizit, ale i dynamickou ukázkou. Loni tak připravila akční podívanou, kdy příslušníci vězeňské stráže za pomoci pyrotechnických efektů ukázali, jak jsou připraveni odrazit napadení eskortní kolony.
Jenomže jedna věc je, když si kluci hrají na vojáčky a připraví si fantastickou choreografii plnou efektů, věc druhá je, když dojde na lámání chleba. Tedy nastane-li skutečná situace, která se rozhodně neodvíjí podle nazkoušeného a smyšleného scénáře. Což nám už několikrát ukázala historie. Stačí si připomenout medializovanou kauzu, v níž se žena rozhodla osvobodit svého muže a zpočátku úspěšně přepadla vycvičenou a ozbrojenou eskortu.
Jednou jsem sdílel celu se spoluodsouzeným, který v minulosti úspěšně provedl to samé. Vzpomínám na jeho vyprávění mimochodem také medializované kauzy. Se samopalem v ruce přepadl ozbrojenou a vycvičenou eskortu, aby osvobodil svého komplice. „Nezmohli se vůbec na nic. Ani na ten sebemenší odpor. Jen prosili, abych nestřílel,“ vyprávěl mi, jak se zachovala vězeňská stráž.
Ostuda na kruhovém objezdu
O tom, jak bystří a pozorní jsou příslušníci vězeňské stráže alias eskorťáci dnes, jsem se několikrát přesvědčil na vlastní oči sám. Relativně v nedávné době došlo k přezbrojování této složky. Do běžné výbavy dříve zařazený masivní a těžký škorpion byl nahrazen futuristicky vzhlížejícím škorpionem EVO z lehkého polymeru.
Vzpomínám si na začátek dálkové eskorty. Když už jsme byli všichni zajištění v prostoru ponorky, začali si eskorťáci mezi sebou přerozdělovat svůj arzenál. V tom to cinklo, jako by na zem spadla mince. „Hele, neztratil jsi náboj?“ zeptal se jeden druhého, který se při manipulaci se zásobníkem zachytil o hranu opasku tak nešťastně, že si z něj vyrazil patronu. „No jo,“ podivil se druhý. „A to je jako možný?“ hloupě dodal. Nevěřícně jsem si povzdech, jak nám ta eskorta začíná. Ovšem jsme jen lidi a stát se může všelicos každému. Nechtěl jsem mladého eskorťáka hned soudit, ovšem to, co předváděl potom, mě už dostalo. Dal si svou novou plastovou „hračku“ na klín a začal ji blíže prozkoumávat. S překvapením zjistil, že se pažba nevysouvá, nýbrž vyklápí. Když ji úspěšně vyklopil, zacvakl se zámek zajištění pažby a nastal problém. Nevěděl, jak ji vrátit do původní polohy. Párkrát do samopalu plácnul, a když ani to nepomohlo, obrátil se na radu svého kolegy. Ten nebyl o mnoho zkušenější, a tak dobré dvě minuty hloubali nad tím, jak tu pažbu zaklopit. Celou tu dobu jsem tak hleděl ze tří metrů do hlavně, kterou na mě neúmyslně mířili. Přestože jsem si všiml, že zásobník nezasunul do zbraně, moc dobře mi nebylo. Otázka, zda je či není zapomenutá patrona v komoře, která může kdykoli při tom plácání vylétnout, mi v hlavě hlodala jako nenažraný červ.
Nejen tyto dálkové přesuny vězňů jedoucích v eskortních kolonách, ale i ty malé eskorty v dodávkách vedou občas k hlubším úvahám o profesionalitě vězeňské stráže. Jednou naše dodávka mířící k soudu uvízla přímo na ostrůvku kruhového objezdu. Tenkrát před námi stál popelářský vůz. Doprava v ranní špičce byla v centru města opravdu hustá a popelář se nedokázal plynule zařadit do provozu. Řidič nám kapánek znejistěl, zapnul sirénu s majákem a chtěl popeláře předjet stůj co stůj. Jak auto vyjelo přes obrubník, všichni jsme poskočili – a tím manévr skončil. Auto najednou nemohlo ani dopředu, ani dozadu. Zimní rána jsou ještě zahalená tmou, takže si jistě dovedete představit nastalou situaci. Sirény a modrý maják v mžiku zastavily provoz na celém kruháči a náš šofér se s vypětím všech sil snažil dostat z toho zpropadeného ostrůvku. Nakonec se mu to sice povedlo, ovšem s výsměchem jak od svých kolegů, tak i od vězňů.
Čekání na průšvih s mobilem v ruce
Ani pozornost eskorťáků při těchto menších přesunech vězňů bych rozhodně nenazval profesionální. Sotva opouští dodávka brány věznice, bere si každý do ruky svůj mobilní telefon a noří se do vlastních virtuálních světů. Nepíšou si žádné důležité SMS zprávy. Jenom surfují na internetu, ukazují si různá videa a paří on-line hry, kolikrát i mezi sebou navzájem.
Tak jsem si přemýšlel a říkal, že ti mladí kluci eskorťácký nás sice vezou, ale během výkonu své služby se věnují spíše svému telefonu, než aby byli ostražití a dávali pozor. A to jak na podezřelá vozidla, tak i na chování civilního obyvatelstva, když nás navádějí k lékaři v běžném nemocničním zařízení. Jak jsem už zmínil, v minulosti už proběhlo několik úspěšných pokusů o osvobození vězně. Nelze si tedy pokládat otázku, zda taková věc nastane znovu. Jednou k tomu určitě dojde zas. Otázkou však je, jestli se zachová vězeňská stráž tak, jako předvádí při svých akčních podívaných na veletrzích, nebo zda dají ruce vzhůru a budou říkat „prosím, nestřílejte“.
Vzpomínám si na jeden rozhovor s běžným dozorcem sloužícím v areálu věznice. „Jo, eskorťáci, to bylo odjakživa dobrý ryto. Oni mobily mít můžou, my ne. Zatímco my se za ten den naběháme jako blbci, tak voni se jen vozej a přitom mají kolikrát větší prachy než my,“ povzdech si. Na dotaz, co mají vlastně na práci, když nejsou žádné eskorty, mi bylo odpovězeno, že se tu a tam projdou okolo věznice, jinak vlastně nic podstatného na práci nemají.
Není práce dozorce jako práce dozorce. Někteří drží hlídky na strážních věžích, jiní slouží v areálu věznice a pracují s masou nespoutaných vězňů a šťastlivci si spoutají jednoho vězně a jedou se s ním „projet“. To, že se na rozdíl od svých kolegů v areálu věznice nepředřou, je z mého úhlu pohledu naprosto očividné. Zajímalo by mě, kolik tak asi existuje jiných zaměstnavatelů, kteří by vám umožnili hrát si v pracovní době s mobilním telefonem. Zvlášť když jde o tak rizikovou a nebezpečnou práci, jako je přeprava vězňů. Rozhodně by se k ní mělo přistupovat s větší odpovědností a respektem. Střelmistr by si přece také nešel do muničáku pro dynamit se zapáleným cigárem v koutku úst. Abych se však nedopustil neohrabané křivdy, musím konstatovat, že nejsou všichni stejní. Jak už tomu tak bývá u těch starších, jak služebně, tak i věkově, popisované nezodpovědné chování jsem u nich ještě nezaregistroval. Jejich chování mi navíc připadá profesionální ve všech ohledech. A právě těm přeji jen a jen klidný a bezproblémový výkon služby.
