Zápisky českého vězně: Když se sociální pracovník snaží, může změnit vězňův život k lepšímu i po propuštění
Pod pojmem „sociální pracovnice“ si mnoho lidí (krom jiného) může představit korpulentní, zakomplexovanou ježibabu, které se pořád něco nelíbí. Buďto kritizuje vaši ušpiněnou ratolest, která před chvilkou neodolala vlétnout do toho blátíčka, nebo vám předkládá dalekosáhlý seznam důvodů, proč právě vy nemůžete dosáhnout na ty či ony dávky. Nepochybuji o tom, že mnoho z vás má svých bohatých zkušeností dostatek. Dnešní kapitolu bych však rád věnoval sociálním pracovnicím, které si jako své pracovní působiště zvolily vězeňské prostředí. Na rozdíl od vychovatelů, dozorců či jiných zaměstnanců o nich téměř nevíme, ani se o ně jako vězni nějak významně nezajímáme. Aspoň tedy do té doby, než po nich něco potřebujeme. Přitom si jejich práce zaslouží mnohem větší pozornost respekt a uznání, než jakých se jim dostává.
Autorem seriálu Zápisky českého vězně, který vám přinášíme každé úterý, je odsouzený, který si odpykává trest odnětí svobody v délce 9,5 roku. Za co byl odsouzen, si přečtěte zde.
Přibližně před dvaceti lety ještě stačilo jako vstupní a kvalifikační předpoklad pro výkon sociální práce ve věznici absolvování vyšších odborných škol. Ovšem krom jiných profesí museli i sociální pracovníci reagovat na zvyšující se nároky, a tak se stupeň jejich vzdělání přesunul na vysokoškolskou půdu. Mnozí z nich si před nástupem do vězeňské služby přinesli i mnohaletou praxi z jiných subjektů. Například z různých úřadů, z ústavů sociální péče o tělesně postižené, z domovů důchodců, různých azylových zařízení, léčeben pro alkoholiky, toxikomany či psychotiky. Přes veškeré své zkušenosti si systematicky doplňují vzdělání nejen samotnou novou praxí, ale i pravidelným školením, například na akademii Vězeňské služby ČR, která sídlí ve Stráži pod Ralskem.
Jejich povolání je bez nadsázky multidisciplinární. Tito sociální pracovníci musí krom samotné sociální práce ovládat také veškeré právní předpisy a normy, ekonomii, medicínu, pedagogiku, etiku a další obory. K tomu si zvyšují kvalifikaci v oblasti sociálně psychologických dovedností či krizové intervence v kongruenci se zásadami mediace. Prioritním požadavkem pro výkon takovéto profese je především empatie a dovednost individuálního přístupu k odsouzeným.
Když žáci vyučují učitelku
Během mého výkonu trestu jsem poznal už mnoho sociálních pracovnic, a můžu tak posoudit, že rozhodně ne každá z nich splňovala veškeré výše uvedené parametry tak, jak by měla. V rámci programu zacházení mi jednou byly stanoveny dvě povinné aktivity – jednalo se o finanční gramotnost a sociální poradenství. Chápu, že existuje řada vězňů, kteří ani v dnešní době nezvládnou vyplnit obyčejnou složenku nebo si nezvládnou naplánovat rozpočet vlastní domácnosti. Ovšem nedokázal jsem pochopit, proč byla tato aktivita stanovena zrovna mně.
Osobně se považuji za naprosto finančně gramotného člověka a opravdu jsem nestál o vysvětlování, jak si můžu založit bankovní účet, k němuž dostanu platební kartu a podobně. To však nikoho nezajímalo a na aktivitu jsem zkrátka musel jednou týdně chodit. Tedy jen čistě teoreticky. Jak se v praxi později ukázalo, byl jsem na první zahajovací a druhé závěrečné hodině. Ta závěrečná vlastně nebyla ani hodina. Pouze jsme šli podepsat lejstro, v němž stálo, že jsme úspěšně absolvovali výuku finanční gramotnosti. Sice mě na jednu stranu potěšilo, že jsem nemusel nikam docházet, ale na druhou mě takový přístup zarazil.
V jiné věznici jsem pro změnu musel docházet na sociální poradenství. Jenomže už po pár sezeních jsem pochopil, že ta paní vlastně ani sama nerozumí tomu, co se nás snaží naučit. Co hůř, nedokázala ani smysluplně odpovídat na naše dotazy, které jsme jí průběžně pokládali. Ve finále se v oblasti daní přihlásili o slovo postupně dva vězni, odsouzení za daňové úniky. Náhle se celá naše hodina proměnila v profesionální daňový briefing, na jehož konci byla řada odsouzených dobře informována a sociální pracovnice zůstala stát v němém úžasu. Těmto dvěma odsouzeným byl upraven program zacházení, kdy se jim povinná aktivita sociálního poradenství změnila na individuální. Respektive si měli podat žádost v případě, kdyby si náhodou sami nedokázali poradit.
V další hodině jsme měli probírat exekuce a vše s nimi související. Po krátkém výkladu byla sociální pracovnice přerušena dalším odsouzeným, jenž se přihlásil o slovo. Excelentně shrnul celé téma do srozumitelného výkladu, po němž zodpověděl pár dotazů odsouzených. Poslední odpověď však patřila sociální pracovnici. Na dotaz: „Čím jste se vlastně živil?“ odsouzený odpověděl: „Než mě zavřeli, pracoval jsem jako soudní exekutor.“ Celá komunita vybuchla smíchy a rázem bylo po aktivitě. I jemu byla povinná aktivita změněná na individuální.
Usoudil jsem, že už je na čase, abych se pokusil o podobné manévry, neboť mě tyto povinné hodiny přímo ubíjely k smrti. Byla to pro mě ztráta času, který jsem byl schopen vynaložit mnohem efektivněji a smysluplněji. Jako téma další hodiny si pro nás sociální pracovnice připravila dluhové poradenství. Jakmile vyčerpala veškeré možnosti, jak se zbavit dluhů, tak jsem se přihlásil o slovo sám. Vysvětlil jsem obecenstvu veškerá skrytá úskalí nabízených řešení a že také existuje možnost, která může být v některých případech nejrychlejším a nejlevnějším řešením. Následoval můj výklad o tom, jak vlastně fungují firmy zabývající se odkupem pohledávek. Na závěr jsem předložil teoretické řešení v podobě odkupu vlastní pohledávky. Přestože se už na mě sociální pracovnice lehce rozzlobila, dosáhl jsem taktéž proměny povinné aktivity na individuální.
Příbramský diamant
Ovšem po eskortě do další věznice jsem narazil na opravdový diamant mezi sociálními pracovnicemi. Její empatický, profesionální a individuální přístup ke každému odsouzenému je přímo jak vystřižený ze stanov definujících veškeré kvalifikační předpoklady pro výkon sociální práce. Přestože je vězení velmi specifické prostředí, v němž pracuje s de facto nedobrovolnými „klienty“, dokáže si získat důvěru snad každého vězně. Přitom důvěra mezi odsouzeným a zaměstnancem věznice se velmi obtížně získává a snadno ztrácí. Každopádně hraje klíčovou roli při jakékoliv spolupráci.
Sociální pracovnice každý den pracuje s odsouzenými, kteří jsou buď drogově závislí, bezdomovci či pachatelé násilí, a umí mezi nimi rozlišovat tak, že dokáže každému nabídnout vhodnou sociální péči i pomoc. Krom dodržování profesních standardů a etického kodexu dokáže porozumět i problémovému chování odsouzeného v sociálním kontextu a adekvátně reagovat tak, aby mohla poskytnout tu nejlepší sociální službu.
Z vlastní zkušenosti vím, že se řada zaměstnanců po dlouhých letech stereotypní práce potýká se syndromem vyhoření. Tato sociální pracovnice příbramské věznice však má k vyhoření daleko. Naopak z ní vyzařuje taková aura, která dodá naději každému odsouzenému. Celý kolektiv odsouzených nejen na předvýstupním oddělení se shoduje, že jde o nejlepší sociální pracovnici, jakou poznali. V nedávné době končil trest odsouzenému, který neměl ani kam jít, natož kde pracovat. Tato sociální pracovnice dokázala dotyčnému zprostředkovat nejen ubytování, ale i práci. Daný vězeň byl upřímně šťastný za to, že dostal příležitost začít normálně žít. Měnící se podmínky ve společnosti a legislativě nutí sociální pracovníky k permanentnímu sebevzdělávání. Ovšem řada sociálních pracovníků si jen honí triko vysokoškolským titulem a přitom se nezvládají adaptovat na už staré změny, natož ty nové. Tuto sociální pracovnici bych při dalším školení na akademii Vězeňské služby ČR představil jako vzor pro ostatní, aby věděli, jak se má pracovat s lidmi.
Medaile pro ty, kdo si je zaslouží
Být sociálním pracovníkem, zvláště ve vězení, není vůbec jednoduchá práce, která má své nezastupitelné místo. Sociální pracovníci jsou garantem kontinuální práce nejen se všemi úřady, ale i s neziskovými organizacemi, kdy se aktivně podílejí na reintegraci odsouzeného po propuštění. Řeší s odsouzenými jejich dluhovou problematiku, pomáhají zlepšovat jejich rodinné vztahy, navazovat kontakty se zaměstnavateli, různými organizacemi, úřady či sociálními kurátory. Poskytují tedy odsouzeným nejen péči při pobytu ve vězení, ale současně také pomáhají zajišťovat péči po propuštění, která je klíčová především ke snížení recidivy odsouzených.
Nehledě na veškeré mé zkušenosti si práce sociálních pracovníků vážím. Na závěr bych jim proto rád poděkoval, především těm, kteří se ke svému povolání staví zodpovědně a přes veškeré překážky s upřímným nasazením pomáhají druhým.
Vězeňská služba ČR při různých příležitostech rozdává všelijaká vyznamenání a medaile. Přes veškeré mé omezené schopnosti jsem se snažil dohledat udělení medaile sociálnímu pracovníkovi, ale marně. Snad si třeba na Generálním ředitelství Vězeňské služby ČR někdo uvědomí, jak záslužnou a náročnou práci tito zaměstnanci vykonávají. A napadne je nechat vyrazit třeba pár těch medailí i pro sociální pracovníky. Protože právě oni si tu medaili opravdu zaslouží.
