Zápisky českého vězně: Ve vzdělávání vězeňských pracovníků zaostáváme za Skandinávií o několik světelných let
V předchozím díle jsem vám představil sociální práci v tuzemských věznicích, mohli jste se dočíst o systematickém vzdělávání sociálních pracovníků. U vzdělávání zůstanu i dnes. Vzdělávají se dostatečně i ostatní zaměstnanci vězeňské služby? Existuje snad nějaký vzor, kterým se inspirují?
Autorem seriálu Zápisky českého vězně, který vám přinášíme každé úterý, je odsouzený, který si odpykává trest odnětí svobody v délce 9,5 roku. Za co byl odsouzen, si přečtěte zde.
Jak různé organizační jednotky Vězeňské služby ČR, tak i Akademie Vězeňské služby ČR uzavřely mnoho bilaterálních dohod, díky nimž se ročně realizují desítky výměnných stáží. Cílem těchto několikadenních „pracovních“ setkání je získání nových informací pro využití ve výukách a porovnání podmínek vzdělávání partnerských zahraničních organizací vězeňských služeb. Mezi spolupracující státy tak patří nejen sousední Slovensko, Polsko a Německo, ale také Maďarsko, Rumunsko, Velká Británie či Norsko.
A právě u Norska se dnes zastavíme, neboť jak každý ví, učit bychom se měli od těch nejlepších. Skandinávské země se celkově v oboru penologie (právní vědy, jež se zabývá výkonem trestu) považují nejen za progresivní, ale i za velmi inspirativní oblast. Přestože spolupráce české a norské služby vznikla počátkem devadesátých let minulého století, troufám si tvrdit, že náš vězeňský systém za tím norským pokulhává minimálně o 30 let. Tedy více než 25 let spolupráce… A my jsme stále desítky let pozadu. A to ne jenom v samotném stavu našeho vězeňství, ale především v oblasti systému přípravy a vzdělávání vězeňského personálu. Ostatně i sami zaměstnanci české vězeňské správy si pokládají otázky: Věnujeme dostatek péče svému profesnímu vzdělávání? A je vůbec možné srovnávat Akademii Vězeňské služby ČR s norskou vzdělávací institucí?
Přísné norské síto
Už samotný systém přijímání nových studentů-zaměstnanců věznic je naprosto odlišný od toho našeho. Norská univerzita KRUS klade velký důraz především na výběr a kvalitu už samotných uchazečů. Podmínkou pro přijetí ke studiu je ukončené středoškolské vzdělání, dobrý zdravotní stav, trestní bezúhonnost, řidičské oprávnění skupiny B a samozřejmě fyzická zdatnost. Při výběru navíc Norové dodržují genderovou rovnost – z celkového počtu přijatých studentů je přibližně 45 procent žen. Na akademii je přijato i 10 procent studentů-cizinců neovládajících norský či anglický jazyk.
Uchazeči nejprve absolvují čtyřicetiminutový písemný test, při němž se sledují jejich vyjadřovací schopnosti. Následně proběhnou fyzické testy, při nichž je sledován vliv fyzické zátěže na chování uchazeče. Teprve pak s ním akademie provede strukturovaný rozhovor. O přijetí nového studenta-příslušníka pak rozhoduje komise univerzity, která je složena z regionálního ředitele věznice, dvou zástupců odborů a samotného ředitele KRUS.
I přes takovéto přísné výběrové řízení je zájem o práci ve vězeňské službě Norska přímo závratný. V následující příkladné ukázce budu vycházet z dat roku 2016: V tomto roce si podalo přihlášku 1200 žadatelů, z nichž bylo zhruba 500 pozváno k přijímacímu řízení, aby tak jen ti nejlepší obsadili pouhých 150 volných míst. Pokud už je uchazeč přijat ke studiu, stává se rovnou zaměstnancem norské vězeňské služby a pobírá během studia řádný plat. Navíc od roku 2012 musí všichni norští příslušníci absolvovat dvouletý vzdělávací program srovnatelný s naší vyšší odbornou školou. V současné době od loňského roku byl dokonce spuštěn pilotní projekt tříletého bakalářského studijního programu. Zajímavá je také skutečnost, že v norských věznicích nepracuje tolik specialistů jako u nás. Specialista tam má pomáhat zaměstnancům vězeňské služby a současně je připravovat na výchovnou práci s odsouzenými, sám ale s odsouzenými nepracuje.
Platy podle regionu
Přesuňme se z Norska k nám. Profese vězeňské stráže na rozdíl od norských protějšků nikoho moc neláká. Práce je všude dostatek, což dokazuje i fakt, že máme období s téměř nejnižší nezaměstnaností v historii. Vězeňská služba se tedy potýká se stejnými problémy jako řada různých firem. Tedy s nedostatkem zaměstnanců a s jejich fluktuací. Jen úřady práce k dnešnímu dni mají v databázi 412 volných pracovních míst na tuto pozici. Podmínky pro přijetí jsou – na rozdíl od těch norských – nesrovnatelně nižší. Stačí jakékoli středoškolské vzdělání s maturitou, trestní a morální bezúhonnost a samozřejmě dobrý zdravotní a fyzický stav. Uchazeč musí projít kondičním testem a psychotestem – a hurá do uniformy. Tedy žádné absolvování dvou- či tříletého bakalářského studia a podobně. Situace je už tak vážná, že Vězeňská služba ČR svým rekrutům nabízí i náborový příspěvek od 100 do 150 tisíc korun. Ovšem tato částka se následně ořeže zdaněním, takže ve finále se ocitne mnohem níže. Navíc se tato částka nevyplácí jednorázově, nýbrž se rozloží k běžným výplatám. A to, uznejte sami, této návnadě ubírá na lesku.
Snažil jsem se dohledat nějaké lákavé benefity, které by stály za zmínku: Po nějakých 15 letech služby vznikne dozorcům nárok na rentu. Co se týče vzdělávacího střediska, respektive Akademie Vězeňské správy ČR, podařilo se mi zjistit, že nabízí novým rekrutům doplňující studia v podobě 3 až 10týdenních kurzů. Tedy o žádná extra dlouhá studia sice nejde, ale aspoň nějak se z maturovaného zahradníka „uplácá“ člen ozbrojené složky.
A jak jsou na tom naši dozorci platově? Inu, poměrně zarážející je fakt, že se platí různě podle regionů, v němž dozorce službu vykonává. To je trochu nefér, neboť všichni mají stejnou náplň práce, ať už jsou na severní Moravě nebo v jižních Čechách. Každopádně hrubá mzda takového dozorce se pohybuje v rozmezí 26 tisíc až 37 tisíc korun. Nedivím se, že mnozí z nich mají druhé zaměstnání jako třeba řidič taxislužby. I té práce však mají o něco méně než v Norsku, neboť jak jsem se již zmínil, v tuzemských věznicích pracuje nesrovnatelně více specialistů. A ti se nevěnují dozorcům, nýbrž se naplno věnují odsouzeným.
Za málo peněz málo muziky
Sečteno podtrženo: Zástupci našeho vězeňství v rámci bilaterálních dohod již dlouhá léta podnikají ročně desítky stáží do zahraničí, aby se podívali, jak to funguje jinde. Docela by mě zajímalo, kolik peněz se takto procestovalo, protože výsledky zas tak závratné nejsou. Za ta léta totiž musí dobře vědět, že to v mnoha zemích prostě funguje dobře. Že i práce dozorců může být prestižní a žádanou oblastí. Že kladou důraz na výběr kvalitních zaměstnanců (aniž by si je museli kupovat za statisícové částky), které navíc dále povinně vzdělávají. I našinci by byli rádi, aby to tak fungovalo i u nás, přesto ne a ne sehnat nové rekruty. Jakékoli schopné uchazeče. Sice nejsem vzdělaný manažer, ale ze zkušenosti vím, že se za dobrý produkt či službu musí také dobře zaplatit. Ne nadarmo se říká: „Za málo peněz málo muziky.“
Ovšem řada zaměstnavatelů si už také uvědomila, že jenom motivovat své zaměstnance prostě nestačí. Pro lepší pracovní výkon a zabránění fluktuace je zapotřebí si zaměstnanců i vážit. „Jestli se ti něco nelíbí, můžeš klidně jít. Za branou čeká dalších dvacet na tvoje místo.“ – Tak tohle je už dávno minulostí. A jak jsi vlastně vedou ve sféře vězeňství nám blízké státy? Je snad Slovensko, Polsko, Maďarsko či Rumunsko na tom hůře než my? Nebo snad lépe? Překvapivé výsledky tohoto porovnání vám představím v příštím díle našeho seriálu. Možná bychom se nemuseli jezdit inspirovat až tak daleko do skandinávských zemí. Stačilo by se lépe podívat za humna.
Omluva na závěr
Na závěr se musím omluvit za své faux pas, kterého jsem se dopustil v minulém díle. Bohužel jsem se pozdě dozvěděl o dvou případech, kdy opravdu byly sociální pracovnice oceněné medailí. Nicméně se jednalo o ocenění de facto za dlouholetou službu ve vězeňské službě. Takovéto ocenění je tedy poměrně běžné. Nicméně by se opravdu mohla občas udělit i medaile za zásluhy pro společnost, jakou někteří sociální pracovníci vykazují.
