Bez kaváren by vládl světu klid a mír. Revoluce vzniká nad rozpitým šálkem!
Pokud si ráno nedovedete představit bez hrnečku horké kávy, třesou se vám ruce, kdykoliv dojdou kapsle v kávovaru, a většinu pracovních schůzek přesouváte z kanceláře do vaší oblíbené kavárny, pravděpodobně jste stoupenci radikálního myšlení, narušitelé systému a revolucionáři.
Poprvé byla káva zakázána v Mekce roku 1511, protože vedoucí představitelé věřili, že rozněcuje v lidech radikální myšlení. Italští duchovní se pokusili zakázat její konzumaci v 16. století, protože kulatá zrnka údajně pocházela od samotného Satana. Papež Clement VII. ji naopak tolik miloval, že zákaz zrušil a raději ji roku 1600 sám polil svěcenou vodou a pokřtil.
Když však v roce 1623 usedl na trůn Osmanské říše sultán Murad IV., nařídil pomalou smrt všem jejím pijanům. Té předcházelo bičování a topení v moři.
Murad nebyl pouze fanatický odpůrce pití kalné vody s černou sedlinou. Jeho bratr a strýc byli totiž zabiti janissary, pěšími jednotkami, které byly známé svým častým vysedáváním v kavárnách. A tak byl po celý život oddaným lovcem kavárenských povalečů až do té míry, že se údajně sám vydával v přestrojení mezi prostý lid, aby mohl pachatele ztrestat. Osmanští sultáni na jeho praktiky lehce navázali také v 18. století, aby zabránili shromažďování disidentů.
Nepřítele najdeš v kavárně
Mezitím se kavárny rozšířily i do Evropy, kde z nich ovšem vrchnost také příliš nadšená nebyla.
Když Pasqua Rosée otevřel roku 1652 první kavárnu v Londýně, vyvolalo to vlnu nadšení i pohoršení v tehdejší londýnské společnosti.
„Britská kultura byla intenzivně hierarchická a strukturovaná. Myšlenka, že byste mohli sedět vedle někoho úplně rovnocenně byla prostě radikální,“ říká Markman Ellis, autor knihy The Coffee House: A Cultural History.
Charakteristickým rysem tehdejších anglických kaváren byly společné stoly pokryté novinami a brožurami, kde se hosté shromažďovali, aby konzumovali, diskutovali, a dokonce psali zprávy. „Kavárny byly v 18. století epicentrem londýnského zpravodajství,“ vysvětluje Ellis.
Král Karel I. byl během anglické občanské války také z pochopitelných důvodů značně paranoidní, že se jeho poddaní shromažďovali, aby v kavárně hovořili o politice. 12. června 1672 proto vydal jeho syn Karel II. prohlášení, ve kterém zaznělo mimo jiné: „Omezte šíření falešných zpráv a poplašné rozhovory ve věcech státu a vlády nenoste do kavárny.“
Za účelem boje proti pomluvám byli do londýnských kaváren dokonce vysíláni špehové. V prosinci roku 1675 Karel II. zašel dokonce tak daleko, že nařídil uzavření všech kavárenských prostor v Londýně. I když zákaz trval pouze 11 dní, lidé byli pěkně naštvaní.
Raději pivní polévku
V roce 1746 zakázala pití kávy pro změnu švédská vláda. A to včetně prodeje kávových šálků i kávových pokrmů. A když o jednatřicet let později vydal pruský král Friedrich Veliký manifest, kterým vyhlásil nadřazenost piva nad kávou, protože věřil, že káva zasahuje do spotřeby piva v jeho zemi, mělo kafíčko definitivně zmizet z povrchu zemského.
„Je zoufalé vidět, jak velká je spotřeba kávy. Pokud ji jen trochu omezíme, lidé si budou muset znovu zvyknout na pivo. Jeho královský majestát byl vychováván na pivní polévce, takže tito lidé mohou být také vychováni pivem. Je to navíc mnohem zdravější,“ nechal se tehdy slyšet. Po jeho smrti byl zákaz zrušen a káva se s velkou pompou vrátila i do pruských nápojových lístků.
Kavárenské zákazy a hanobení kavárenských povalečů však vládnou světu dodnes, a to v restriktivní i méně nápadné podobě. Jak víme...
