Podruhé a (snad) naposledy. Ještě jednou upečeme beránka a pak se konečně stane zázrak
Kdyby nám loni, když jsme v lockdownu pekli beránky a mazance, někdo řekl, že si to za rok zopakujeme, nejspíš bychom si mysleli, že se zbláznil. Za ten rok jsme se naučili spoustu nového, mimo jiné, že nic není nemožné. A snad i nějaký ten nový recept. Pojďme si říct, že toho berana upečeme, a pak už bude všechno jen lepší.
Přání bývá otcem myšlenky a myšlenka se nezřídka mění v realitu. O Velikonocích se děly nejrůznější věci. Například Kristus vstal z mrtvých. Velikonoční beránky pečeme dodnes na jeho počest, ať už vědomě, či spíš prostě proto, že je to tradice. K Velikonocům to zkrátka patří. Symbol beránka byl velmi rozšířený už v předkřesťanském období hlavně ve Středomoří, kde se to jen hemžilo pastevci. V hebrejské tradici symbolizovala ovce Izraelitu jako jednoho z „Božího stáda“, koneckonců Bůh je pastýř, který se stará o své ovečky. V křesťanství se beránek ztotožňuje s Kristem a jeho obětí. Každopádně šlo vždy o beránka z masa a kostí, takového, který se tradičně zabíjel o svátku Pesach na památku vyvedení Izraelitů z egyptského otroctví. Kdo četl bibli, ví, v čem spočívala „desátá rána egyptská“ a jak beránek prapůvodně posloužil.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
