Nadílka

Vyrážím na nákup, soused z vedlejšího domu přelepuje střechu džípu fólií a brečí vzteky. Ač má džíp, je to fajn člověk; ptám se tedy s účastí, co se děje. Místo odpovědi strhne plachtu. Ve střeše díra jako po zásahu Panzerfaustem. Pak mi předvádí pachatele - ledový butrák velikosti grepu, spadnuvší ze střechy. Držím s ním minutu ticha a mé srdce exhráče stříleček tajně jásá. Krásný zásah! Safra, říkám si, ten by prorazil hlavu i s helmou.

Helmu mám kdesi ve sklepě, německou z barrandovských zásob. Je na ní dětskou rukou namalovaná obrovská lebka a zkřížené hnáty, byly za ni na ZDŠ dvě dvojky z chování. Tu bych nevytáhl ani v případě nejvyššího ohrožení.

Takže jdu v klidu po chodníku a nic negativního v souvislosti se sněhovou pokrývkou necítím. Je pěkné, když se krajina vzdáleně podobá černobílému japonskému dřevorytu a Praha zmizelému architektonickému šperku ze začátku 20. století. Můj psychiatr (zní to nafoukaně, ale pořád líp než obecně "psychiatr"), pravda, zoufá, protože se mu to jen hrne. Nestíhá pronést obvyklý půlhodinový monolog o našem zdravotnictví, jen píše ve dveřích cipralex, cipralex, cipralex. Sněhem to nebude, spíš celkovou situací. Bydlet například na Letné a sledovat, jak mi puká strop díky smělému projektu Blanka, a k tomu třeba nemít práci, být doma a muset to praskání pozorovat, hrábne mi taky.

Ohrožení. To je možná to, co nám scházelo. Nám, co jsme ho nezažili. Naopak je to vcelku příjemné osvěžení - nevědět, co bude za týden. Improvizovat. Vymýšlet úskoky, obchvaty, záměry. Dumat, čím se začít živit v pětačtyřiceti. Průmyslová revoluce s globalizací končí, logicky přichází něco nového. Doufejme, že mírovou cestou. Převaha by tentokrát nebyla na straně zemí s pojištěnou surovinovou základnou, protože takové země neexistují.

Třicetiletá válka bohatě stačila, přemítám před vchodem do Billy. Sníh křupe. Výrobce husího sádla, které se tam chystám mj. koupit (v zimě je třeba doplňovat tuk), se jmenuje Švéda. Někde jsem četl, že Švédové během třicetileté války přednostně rekvírovali husy, kdežto slepicemi, kachnami a jinou drůbeží, pokud měli na výběr, pohrdali. Je to náhoda? Určitě. Člověk nesmí za vším vidět spiknutí. Nebo i může a často i vidí, ale nesmí si ho brát osobně.