Jan Šibík zatčen v Íránu

Sto třicet dětí a mladých lidí, převážně chlapců, čeká v hrozných podmínkách íránských věznic na trest smrti. Šíma se Šibíkem natočili dvouhodinový rozhovor s právníkem, který třicet z nich zastupuje a bojuje o jejich životy.

První den pobytu dvou českých novinářů proběhl bez problému; dokázali si dojednat dokonce i natáčení v obrovské mešitě uprostřed komplexu Teheránské univerzity, kde se k páteční modlitbě podle Honzy Šibíka sešlo na 30 tisíc věřících. Kazety s choulostivým materiálem – rozhovorem s právníkem mladistvých odsouzenců – pak bezpečně uschovali. Problém nastal paradoxně až tehdy, když oba reportéři (s turistickým vízem a lyžařskými kombinézami v zavazadlech, aby měli alibi) natáčeli „neškodné“ ilustrační záběry mládenců tančících v teheránském parku Chitgar.

Fotograf Honza Šibík pár hodin před odletem z Teheránu - cestovní pas má v kapse a zpět dostal i kameru, ale stres posledních čtyř dní ho poznamenal.|Archív Jana Šibíka„Sebrali nám pasy, kameru a kazetu s dvaačtyřiceti minutami záběrů a během čtyř dní jsme absolvovali výslechy na čtyřech různých instancích íránské policie. Nic se nám nestalo, ale ta úzkost pro mě byla hrozná. Uvědomil jsem si, jak jsem neuvěřitelně slabej, a smekám přede všemi, kteří vydrží ten tlak, i když je každou minutou může někdo podříznout,“ vzpomněl Honza Šibík na osudy zatčených novinářů, třeba české dvojice Kubal a Pohanka, kteří padli v dubnu roku 2004 do rukou ozbrojenců v Afghánistánu. Šibík potvrdil, že si byl dobře vědom toho, že Česko se svým vysíláním Rádia Svobodná Evropa patří pro Írán mezi znepřátelené státy.

Pro Šibíka bylo teheránské zatčení přes desítky zahraničních cest na horkou půdu zemí třetího světa s autoritářskými režimy prvním zadržením. „To, co jsme zažili v Íránu, pro mě bylo horší než Čečensko nebo Libérie, kde si míru nebezpečí dávkuju sám. Tady jsem se ocitl závislý na libovůli íránské tajné policie a nevěděl jsem, co na mě všechno mají.“ Kdyby vyšetřovatelé zjistili, že oba novináři hovořili s někým, kdo je otevřeně proti jejich režimu, skončili by ve vězení – to jim alespoň řekli policisté, když jim několik hodin před plánovaným odletem do Česka konečně vrátili zabavené pasy.

Šibík byl v Íránu počtvrté, a protože věděl, že na novinářské vízum se čeká mnoho týdnů bez jistoty, že ho člověk dostane, vyřídil si na letišti vízum turistické. Do kolonky povolání napsal, že je „artist“, umělec. Vyšetřovatelé pochopitelně z internetu zjistili, že pracuje pro časopis Reflex a získal ocenění na soutěži World Press Photo. „Ať nás vyslýchali drsní policajti z parku, nebo o tři instance výš pánové na ministerstvu zahraničních věcí, kladli jsme jim jednu otázku: Čím jsme se provinili?“ vzpomíná Honza Šibík. „Pořád jsme nemohli pochopit, který z našich činů odporuje zákonům Íránské islámské republiky. I když nám to nedokázali vysvětlit a řekli, že nám naše věci zítra vrátí, přehodili nás na vyšší stupeň policejní hierarchie. Pomáhal nám zástupce české ambasády, který uměl persky – bez něj a bez pomoci celé ambasády a českého ministerstva zahraničí bychom byli zoufalí.“

Zvrat přišel, když Šibíka odhalili jako novináře. On však vyšetřovatelům vysvětlil, že fotografuje zásadní světové události nejen pro publikaci snímků v Reflexu, ale také proto, že chce pomáhat. Připomněl íránským policistům, že chtěl uspořádat humanitární sbírku, když roku 2003 zničilo zemětřesení íránské historické město Bám a zabilo 26 tisíc lidí, ale tehdy ho nepustili do země, novinářské vízum nedostal. Po tomto argumentu vyšetřovatelé trochu zmírnili tón a druhý den odpoledne pasy vydali. Přesto Šibík ví, že dokud se nezmění režim, do nevyzpytatelného Íránu se znovu nepodívá.