Ze země, kde je všeho příliš
Uprostřed Afriky jsem snila o tom, kolik bych byla schopná zaplatit za jedno dobré kafe. Aspoň jedno. Poctivé, neinstantní kafe. Nebo čerstvou bagetu. Nebo pizzu, která nechutná, jak kdyby se někomu nepovedl vědecký experiment se sýrem a rohlíkem. Nemohla jsem se dočkat, až poletím do New Yorku a předávkuju se tím vším. Zapomněla jsem už ale, kolik to všechno dá práce.
Hned po příletu jsem zašla do své oblíbené kavárny ve West Village a vydechla jsem blaženě: „Kafe, prosím.“
„Jakou kávu byste si přála?“ zeptala se neskutečně přívětivá servírka. Začalo to dobře. Budu mít na výběr.
„Obyčejnou překapávanou, cappuccino, latté, ledovou kávu, frapuccino, frapé, karamelové macchiato, kávu moka ...“ Vypadalo to, že ten výčet bude nekonečný, tak jsem ji zastavila. Latté.
„Jakou velikost? Malé, střední a velké a taky máme ještě extra malé,“ řekla servírka.
„Malé,“ rozhodla jsem se. Pamatovala jsem si, že cokoli malé bude v Americe v řádu „velké, až obrovské“.
„Obyčejné, nebo dvojité?“ zeptala se servírka. Teď už jsem se začínala ztrácet.
„Malé, obyčejné latté,“ řekla jsem a doufala, že teď už si budu moct v klidu přečíst noviny.
„Jen jednu dávku espresa, nebo radši dvě?“ říká servírka. „Jestli máte ráda kávu, doporučila bych dvě. S jednou dávkou to je hodně slabé.“
„Dobře, dvě.“ V tomto momentě už mě to začalo otravovat.
„A nějakou příchuť?“ zeptala se. „Vanilku? Oříšek? Nebo šlehačku?“
„Ne, opravdu nic. Jen obyčejné latté.“ Prokristapána. Káva je sice v New Yorku skvělá, ale objednat si ji není žádná legrace.
„Obyčejné? Myslíte s plnotučným mlékem? Nebo dvouprocentním? Nebo odtučněným? Máme i sójové,“ říká.
Ta žena si ze mě musí dělat legraci. Musí vidět, že jsem se právě vrátila z buše a potřebuji dávku kofeinu, a ona mi chce znepříjemnit život.
„Třeba plnotučné,“ říkám, teď už odevzdaně.
„A budete si to chtít vypít tady, nebo vám to mám dát s sebou, do papírového kelímku?“
Ano, do kelímku. S sebou. Pryč.
„A navrch skořici? Nebo čokoládu?“
Bože. Byla jsem pryč pár měsíců a zapomněla jsem, že tady v té zemi člověk musí udělat 3465 malých, leč nevyhnutelných rozhodnutí každý den. Anebo musí být člověkem, který si užívá vybíravosti do té nejvyšší míry. Jako ta dáma, jež stojí v řadě za mnou.
Ta to má srovnané: „Jedno středně velké, dvojité karamelové macchiato bez kofeinu, napůl s plnotučným mlékem, napůl s dvouprocentním, bez šlehačky, karamelu jen trochu a dejte mi to prosím do velkého kelímku, ať si tam můžu přilít ještě studené mléko,“ říká. Servírka se usměje, kývne a za pár minut má kávu před sebou, přesně podle všech kritérií.
Já si beru svoje nudné cafe latté. Možná jsem si přece jen měla dát něco zajímavějšího. Teď toho trochu lituju. Je teprve devět ráno, a já už teď mám pocit, že jsem udělala několik špatných rozhodnutí, která se se mnou budou táhnout až do té doby, než si zkusím objednat na oběd pizzu. Nebo až si půjdu koupit zubní pastu a budu stát bezradně před desetimetrovým regálem plným zubních past.
Přemýšlím, kolik bych zaplatila za to, abych zítra nemusela celé dopoledne dělat vůbec žádná rozhodnutí. Jdu si koupit instantní kafe. Ale i těch tu mají 40 druhů a já si určitě vyberu špatně. Život v Americe je dřina.
