Oba žili na ulici. Teď se vzali. A konečně mají střechu nad hlavou

Jsou tam, kde jsou i přes to, že oba žili dlouho na ulici. On, kdysi městský strážník, ona v láskyplné, ale nesnesitelné náruči svojí mámy. Ona tedy utekla z domu a protloukala se, jak se dalo, on přišel o práci, rozvedl se, začal pít a změnil se v bezdomovce.

 

Hlasujte v přímé volbě Reflexu a vyberte nového prezidenta či prezidentku

Komentáře

 

„Do maléru jsem spadnul rychle. Vlastní hloupostí. Hraním na automatech, nespolehlivostí, dluhy, rozvodem. A pak sérií chyb, které měly za následek, že jsem se jednou vrátil po čtyřech měsících domů, do Teplic, z montáže a zjistil, že už nemám byt. Těch pár věcí, co jsem měl, na mě čekalo ve sklepě. A pak to šlo samospádem. Rozvod, deprese, pocit, že zešílím, prohra a léčení. Nakonec, když jsem se trochu srovnal, přišel odjezd do Prahy a první, co jsem zkusil, bylo shánět práci jako kamelot časopisu Nový Prostor (NP). A to se povedlo,“ líčí rychle za sebou změť životních událostí Petr.

 

 

Setkat se s ním před sedmi lety, patrně bychom si povídali v některém z odstavených vagonů na vršovickém nádraží. Žil tam s asi dvěma stovkami podobných skoro dva roky. Časopis Nový prostor mu časem dal pomyslnou stabilitu. „ Když jsem dokázal prodat alespoň tři za hodinu, začal jsem zase žít.“

 

Škrétova výstava aspiruje na zásadní událost letošního roku

Archív

Válka v Koreji nebude. Jsou to jen propagandistické řeči

Komentáře

Plný zvratů je i příběh Mariany. O části svého života nechce vůbec mluvit. Bolí ji a chce na něj navždy zapomenout. „ Můj odchod na ulici byl dobrovolný. Šlo o vzdor vůči mámě, která o mě kvůli mým nešťastným zdravotním kotrmelcům (Marianu například v 10 letech zasáhla mrtvice a v 16ti ji zase porazilo auto) starala tak přehnaně, že se to nedalo vydržet. Neshody vyvrcholily dva dny po mých 18tých narozeninách, kdy jsem se jednoduše sbalila a odešla z domu. A žila na ulici a s partou. Vlastně jsem byla schopna jít do školy, odpoledne na Karlův most plést za peníze copánky, pak do hospody, nějak to přežít do rána a zas do školy. A pořád dokola. Ovšem časem mě to přestalo bavit, já jsem prostě taková. A tak jsem skončila na ulici a po známých, než bych třeba šla do některého ze zařízení jako je Naděje. Nesnáším ten omezující režim. Kvůli tomu jsem odešla z vlastního domova, tak proč by ho šla hledat do zařízení pro bezdomovce?“ vzpomíná Mariana.

 

A tak, než se potkali letos v únoru Mariana s Petrem u výstupu z metra trasy B na stanici Můstek, žili , jak se dalo. „To datum si budu vždycky pamatovat. Bylo 13. února. Sebral jsem odvahu, přistoupil a zeptal se, jestli nemá cigáro,“ usmívá se Petr. Mariana cigáro měla. Prohodili pár slov a on ji pozval do hospody. V tu chvíli netušil, že ač na to nevypadala, byla zrovna Mariana, jako on, bez střechy nad hlavou.

 

Bolek Polívka mezi čtyřma očima: Chlapi, nedýchajte, on před vámi prchá!

Archív

 

Zanedlouho to byla láska. „V létě jsme jeli na chmelovou brigádu. Mimochodem, platí tam mizerně, ale je tam velká sranda. No, a cestou zpátky jsme to vzali trochu oklikou a navštívili Olomouc a tam jsem v kostele požádal Marianu o ruku. Tak jsme se zasnoubili,“ vzpomíná Petr.

 

V té době měl azyl u farářky Husitského sboru Eduardy Hečkové v Praze. „To si pamatuju jako dnes. Když si mě přivedl poprvé a požádal, zda bychom nemohli bydlet spolu, koukala na mě jako na vraha,“ líčí Mariana. Tatáž farářka nakonec oběma před týdnem přitom požehnala a ví dobře proč. Dokázali, že k sobě patří. „Hezky to vyjádřil nedávno kamarád Štefan. Společnost je rychlá, uspěchaná, drahá a každý se snaží urvat jen to nejlepší. Lidé by se měli zastavit, zamyslet a přestat bezhlavě křečkovat. Stačí se jen podívat, kolik lidí dluží peníze. Přitom stačí malá chyba a můžou se ocitnou na ulici okamžitě. Věci, na které nemám, už zkrátka nekupuju.“

 

Petr a Mariana se těší na vánoční návštěvy, Štědrý večer ale chtějí strávit spolu doma. Už totiž mají doma.