Z toho chlapa kapala krev! A co já s tím?
Dostala jsem chuť na šunku. Stojím ve frontě v samošce na Žižkově, přede mnou se podivně klátí člověk. Vidím, že to je na dlouho a tak si zatím oběhnu ostatní regály. Když se vrátím, vidím, že na místě, kde ten chlap stál, jsou kapky krve.
Jedna ještě stéká po výloze s masem. „Prosím vás, z toho člověka kapala krev,“ říkám prodavačce a ohlížím se po něm, jestli neleží někde mezi regály, jestli nepotřebuje sanitku. Je už ale pryč. „A co já s tím? Trochu si popil,“ ona na mě nechápavě. „Třeba…uklidit?“ odtuším nesměle. „Večer se bude stírat,“ říká ona a něco šteluje na váze. Stojím nehnutě pár minut, než mi dojde, že mě neobslouží. A že mě vlastně přešla chuť.
Nejen lékaři, policisti a hasiči by měli jet na zkušenou do ciziny. Určitě by to prospělo i prodavačkám. Vím, o čem mluvím. Po vysoké jsem strávila něco přes půl roku v Londýně. Abych si vydělala na studium angličtiny (ukrutně vysoký nájem, předražené jídlo, nechutně nákladnou lítačku a ještě dražší letenku), pracovala jsem v zelinářsko-květinářském krámku. Na starost jsem měla telefonické objednávky, které kolega osobně rozvážel zákazníkům domů.
„Poslala jste mi nezralé mango,“ volala jednou nespokojená klientka.
„Ale… to mango bylo krásné, voňavé.“
„Ne, neumíte vybrat mango!“
„Můj šéf denně vstává o půlnoci, jezdí na trh a osobně vybírá to nejlepší z toho, co do Londýna ze světa právě přivezou.“
„A já říkám, že neumíte vybrat mango“.
Položila jsem telefon, a trochu si zanadávala. V tom vidím, že ve dveřích stojí Paul, poctivý, úspěšný obchodník a můj šéf. „Já mám lidi z východu moc rád, pracují tvrdě od rána do večera, nestěžují si na peníze. Snad k zákazníkům by mohli být přívětivější,“ řekl a podal mi puget růží: „Tohle paní Smithové pošleme jako omluvu“.
