Krade Kreml filmy? Realita může předčit i nejdivočejší fantazie
Stane se to tu a tam a stojí to za to. Třeba když politik řekne anebo udělá ještě větší nesmysl, než se kdy dalo předpokládat. Třeba když ministrovi dopravy vezmou řidičský průkaz; nebo když ministr vnitra pošle úředníka s podezřením na korupci místo na policii za známým novinářem. U těch, kteří zprostředkovávají zprávy, takový jev budí euforii a uspokojení - a čtenář se buď poťouchle zaraduje, nebo posmutní.
Osud ruského oligarchy Michaila Chodorkovského je ten případ, kdy představy jen stydlivě klopýtají za skutečným příběhem. Třináctý ročník festivalu dokumentů o lidských právech Jeden svět přináší dílo německého filmaře Cyrila Tuschiho „Chodorkovskij“. Film byl s velikým očekáváním představen už v únoru na letošním Berlinale. Portrét cesty nahoru a pak pádu z obrovské výšky muže, jež je opozičně naladěnými Rusy považován za politického vězně, těmi ostatními povětšinou za toho, kdo má, co zasloužil.
Letos v lednu režiséra Tuschiho okradli na Bali. Byl tam na dovolené a v notebooku, který se ztratil při krádeži, piloval předběžnou verzi dokumentu. A co čert nechtěl, pár dnů před únorovou očekávanou premiérou na Berlinale mu někdo navíc vykradl celé jeho berlínské studio. Ze studia nezmizelo nic, jen dva laptopy a dva osobní počítače s posledními úpravami dokumentu o Chodorkovském. Dopaden nebyl nikdo, podezřelý zůstává Kreml.
